Miroslav Horníček: Saze na hrušce

Miroslav Horníček: Saze na hrušce
Foto: Dana Vondrášková

Vzpomínky nejen na dětství

Oblíbený herec, dramatik, režisér, spisovatel, výtvarník, zasloužilý umělec Miroslav Horníček (10. listopad 1918 v Plzni – 15. únor 2003 Liberec) napsal v sedmdesáti osmi letech vzpomínky, v nichž připomíná nejen dobu svého dětství a mládí prožitého v Plzni, ale také osudy své rodiny.

Miroslav Horníček: Saze na hrušce
Foto: se souhlasem nakladatelství Nava

Miroslav Horníček, významná osobnost české kultury a slavný plzeňský rodák, se zapsal do srdcí mnoha z nás, kteří ho znali, těšili se na jeho proslulé Hovory H, vídali ho v divadelních hrách, v televizi a četli jeho knihy, psané s vlídným humorem a vytříbeným slovesným stylem.

Narodil se 10. listopadu 1918 v plzeňské Karlově ulici 36, kde s rodiči žil střídavě v přízemí, prvním i druhém patře. Na malém dvorku rostla hruška, rodící šťavnaté máslovky, záhy pokryté škodováckými sazemi. „Vedle všech druhů spadů a civilizačních škodlivin jsou saze bez viny a my bez ohrožení. Přežili jsme to. Zlaté saze na těch zlatých hruškách!“ píše Horníček a velice se přimlouvá, aby i po možné proměně domu čas ušetřil tu krásnou hrušku, aby zůstala zachována. V rodném domě „vsedě na okně (v přízemí, pozn. aut.) jsem kdysi napsal cosi jako svou první prózu. Nu – byla to jedna stránka, ale voněl v ní šeřík, padal déšť a zpíval kos.“

S láskou a něhou, a přitom výstižně vzpomíná na své rodiče, Chodili spolu deset let, než se odhodlali ke sňatku, a přestože měli rozdílné povahy, žili ve spokojeném svazku až do předčasné smrti Bedřicha, Miroslavova otce. Horníček si živě vybavuje jeho zájem o nekonečno, hudbu nebo způsob vyvolávání fotografií z deskového aparátu, které pak vkládal do alba a popisoval a z nichž je několik uveřejněno také v knize. Uvádí příklady otcova osobitého smyslu pro humor, který se ne vždy setkával s pochopením jeho ženy. Maminka se snažila synkovi nic neodmítnout, už i proto, že byl plačtivý. A tak třeba při pravidelných návštěvách holiče, jež ho stresovaly, dostával pro uklidnění čokoládu, kterou jedl při stříhání i s napadanými vlasy. Pamatuje, jak ho dědeček naučil správně vyslovovat „r“ a spolužáci se s překvapením dozvěděli, že se nejmenuje Hojníček. S chutí píše o babičce Žanynce a svérázném dědečkovi Vojtěchovi i o druhé babičce Josefě, jejíž katolická víra byla „pevná a hluboká. Snad.“

Vysvětluje, proč má více příbuzných v Texasu než doma. Může za to jeho strýc František, později zvaný Frank, jeden ze čtyř synů prarodičů, kteří bydleli v ulici V Šipce. Neklidný duch ho přiměl už v šestnácti letech odjet do Ameriky, do Texasu. Po třech letech se vrátil, aby nastoupil na vojnu, ale později se už nastálo vrátil do nového domova. Miroslav Horníček o něm napsal divadelní hru „Můj strýček kauboj aneb Rodeo“, o níž Vladimír Just ve Slovníku české literatury zmiňuje, že je situována „do obligátního mikrokosmu, malé české rodiny´, v níž proměny vztahu k příbuznému emigrantovi dávají vzniknout dramatickému konfliktu mezi nepříjemnou, nehodící se pravdou a zdánlivě humánní, léčivou lží“.

Za štěstím do Plzně

Za štěstím do Plzně

Nevěříte? Anebo si přitom představujete orosenou sklenici pěnivého moku? Budiž, ale za opravdovou šancí splněných…

Divadlu, jež miloval, se věnoval ještě za studia v ochotnickém plzeňském Studentském avantgardním souboru, kde působil nejen jako herec a režisér, ale také jako jevištní výtvarník. V letech 1941 až 1945 měl profesionální angažmá v Městském divadle v Plzni, kde se rovněž uplatnil jako režisér a autor. V původním plzeňském Domě kultury ROH bylo na jeho počest pojmenováno v roce 2000 Horníčkovo divadlo a 10. listopadu 2003 zde byla odhalena pamětní deska (kulturní dům, později zvaný Inwest, byl i s divadlem roku 2012 zbourán). U příležitosti 20. výročí umělcova úmrtí uspořádala Plzeň výstavu zasvěcenou životu Miroslava Horníčka a na jeho rodném domě bude instalována pamětní deska s jeho portrétem od oceňovaného umělce Václava Fialy.

S úctou a hřejivými pocity v srdci vzpomínáme na Miroslava Horníčka, výjimečnou osobnost, v níž se snoubily cit pro krásu, laskavý humor, inteligence, srdečný úsměv a noblesa. Připomeňme si ho i v jeho půvabné knize vzpomínek, obohacené o fotografie z rodinného archivu a od Vladimíra Radechovského.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, nava.cz

Další články z této rubriky

gutentor-overlay

Chris Greenhalgh: Miloval jsem Ingrid Bergmanovou

Slavná švédsko-americká herečka Ingrid Bergmanová (1915-1982) se seznámila v Paříži ve čtyřicátých letech s neméně známým válečným fotografem Robertem Capou…
Petr Sojka: Příběhy pražských dvorkůgutentor-overlay

Petr Sojka: Příběhy pražských dvorků

Autor pořadů České televize „Z metropole“ a „Tajemství pražských dvorků“, redaktor Petr Sojka (nar. 1965), nás tentokrát zve na prohlídku…
Michael Connelly: Advokátgutentor-overlay

Michael Connelly: Advokát

Jde o příběh advokáta, který po roční pauze zvažuje svůj návrat do světa advokacie a netuší, že už někdo jiný…
Iveta Svobodová: Jako přízrakgutentor-overlay

Iveta Svobodová: Jako přízrak

Kniha plná napětí, vyprávějící o současných kriminálních případech, sahajících až za hranice našeho státu.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*