Bláznivý, šílený, nenormální, děsivý, nekonečný. Tak popisovali rok 2020 lidé, kterým se život loni otočil nečekaným směrem. Už aby skončil, přáli si svorně. Já však budu na uplynulý rok vzpomínat s radostí a vděkem. Byl to rok, který mě vrátil domů ve všech významech tohoto slova.
Ne že bych se najednou odněkud z velké dálky vracela. Ne že bych doma dříve vůbec nebyla.
Ten rozdíl je těžko popsatelný, protože nejde jen o fyzickou přítomnost na konkrétním místě. Jde o skutečné vědomé bytí, nerozptylované hrozbou nesplněných úkolů od jiných osob či vlastní touhou být právě teď někde úplně jinde.
Přitom, odešla jsem z práce právě proto, abych mohla být sama sebou, sama se sebou, svobodná ve volbě místa a času, kde a s kým dalších chci být. Chtěla jsem trávit měsíce cestováním, „hledáním sama sebe“, tolik oblíbeným u žen středního věku. Toužila jsem po křídlech svobody bez svazujících okovů povinností. A ve výsledku jsem strávila více než polovinu roku přivázaná epidemií doma u plotny, v mamahotelu s nepřetržitým provozem. Prakticky denně jsem vařila a udržovala pohodu a teplo rodinného krbu. Spolu s dalšími studijními aktivitami se z toho stala práce na plný úvazek. Jen neplacená.
Vypadalo to jako zlý sen. Jako výsměch mým plánům a touhám. Jako trest za léta strávená cestováním, organizováním různých setkání a zajímavou prací se zajímavými lidmi. Ale zatímco se všichni kolem začínali rozčilovat a bát se o své jistoty pohodlného života a těžce nesli omezení a nesvobodu, já jsem se přistihla, že se začínám více usmívat. Že jsem ve větší pohodě.
Objevovala jsem skoro zapomenuté drobné radosti z rodinné pospolitosti. Z těch malých věcí, často vnímaných jako banální a samozřejmé.
Že se potkáváme u jednoho stolu. Že na sebe máme čas a trávíme ho spolu, třeba vycházkami po okolí. Že se máme a nejsme na ten zmatek a chaos za okny sami. Ukázalo se, že tak úplně samozřejmé nejsou. A že o ně můžeme velmi nečekaně a definitivně přijít.
Za těch pár měsíců jsem doma zapustila kořeny. Obešla jsem se bez většiny věcí, bez kterých jsem si dříve neuměla svůj život představit. Bez cestování. Bez divadel a koncertů. Bez podnětů a inspirace zvenčí. Bez práce. Bez peněz. Jediné, co mi opravdu chybělo, byla pravidelná osobní setkávání s přáteli. Ale volali jsme si, psali a občas, v těch několika málo dnech, kdy nebylo všechno zakázáno, jsme se zase viděli naživo.
Největším darem uplynulého roku pro mě bylo ticho. Protože když svět kolem vás utichne, můžete slyšet svoje vlastní myšlenky.
A všechno ostatní už je k mání online. I ta divadla.
Tyto řádky rozhodně nejsou oslavou ničivé pandemie, jejíž dopady si plně uvědomuji. My všichni za ni zaplatíme a budeme platit hodně, hodně dlouho. Je mi moc líto těch, kteří přišli o své blízké, o práci, vlastní podnikání. Ale na druhou stranu, trvalá změna a měnící se podmínky budou patrně už běžnou součástí našich životů. Nezbude nám než se adaptovat. Najít si skulinu, v níž se dá přežít každý uragán. Čím hlubší budeme mít kořeny, tím pevněji budeme stát. A pokud máme to štěstí, že nejsme solitéři, ale součást stromořadí, nárazy vichřice se mezi nás rozloží do snesitelné intenzity.
To jsem díky šílenému, bláznivému, nepředvídatelnému, chaotickému a krásnému roku 2020 pochopila já. Ať už bude rok letošní jakýkoliv, přeji si jediné: aby mi ten neznatelný úsměv a neviditelný klid vydržely co nejdéle, nejlépe do konce života.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář