Články od Úžasná Bára

Tak už jsem shlédla tisíce fotek všech přátel, kteří si užívali svou dovolenou. Chorvatsko, Slovinsko, tam letos kdo nebyl, jako by nebyl. A pak zbytek světa. Přála jsem každému úžasnou dovolenou, i když jsem celé léto trčela doma a koupala se ve vlastním potu. Je načase, abych vyrazila za hranice všedních dnů konečně i já.

Rozdávám letos s vánočním přáním i zlaté rybky. Jsou křehké, vyrobené na Vsetíně (ta předložka je správně, když jste zdejší) a výtěžek z jejich prodeje jde na obnovu výsadby ryb v otrávené Bečvě.

Očekávání versus skutečnost. To je vždy největší úskalí vánočního nadělování. V nejlepší víře nakupujete druhým a oni v nejlepší víře nakupují vám. Ale ta radost, to tetelení v břiše při rozbalování dárků někdy ne a ne přijít. Dobrá zpráva je, že ještě máte čas to změnit. Zapomeňte…

Není větší změny v ročním koloběhu, než když se podíváte z okna a okolní krajina, domy, stromy jsou pokryty bílou čepicí. Barevný svět podzimu se tento týden překlopil do černobílé zimy.

Někdy je nejtěžší nedělat nic, neříkat nic. Počkat, až se bouře přežene.Schoulit se do klubíčka a zakrýt si tlapkou oči. Nebo se zaměřit na ty milé každodenní radosti. Drobnosti. Vycházky. Soustředit se na zdraví, ne na nemoc. Vypnout televizi a ztišit rádio.

Leží na mě smutek jako deka. Takový ten nečekaný, tíživý pocit, že s každou kapkou deště padá dolů trochu beznaděje a nečasu. Chybí mi sluneční svit, a to je škaredě teprve druhý den.

„Za to oblečení, které sis koupila, jsi mohla mít novou kuchyň,“ podotkla Claire. A mně se zatmělo před očima.

Můj muž se dnes ale vrátil z lesa s několika malými praváčky, které vypadaly tak roztomile, že jsem je málem vyfotila. Ale pak jsem se vzpamatovala.

Neděle doznívá v paprscích slunce. Se skleničkou burčáku je na světě všechno v pořádku. Ťukat si s ním nebudeme, ale kéž by letošní úroda moravského vína byla tak skvělá a provoněná jako uplynulý víkend.

Co bych byla za vlastence, kdybych nenadávala na počasí? Je to české výsostné právo stejně jako nadávání na politiku, daně a stav D1. Zabte mne! A se mnou miliony dalších!

Vzal sis ženu, která nezavařuje“, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač. A tak začal zavařovat sám. Množství zásob trvanlivých potravin v naší spíži přesahuje povolené limity, a to sběr broskví, trnek, kozích cecků a jablek teprve začíná….

Změna prostředí je moc důležitá, abychom si jednou za čas rozšířili obzory i směrem k venkovu a ochutnali čerstvě utrženou zeleninu, vonící sluncem a ranní rosou. Hlásím, že tady je svět ještě v pořádku!

17 oken, 14 dveří a jedno okýnko. Kuchyňské linky, koupelny, skříně, koberce, kachličky, veranda. Dvě cesty do sběrného dvora, deset cest ke kontejnerům s tříděným odpadem.

Je neděle 7 hodin ráno. Sedíme s Jardou na letišti V. Havla pod gobelínem, který dělal Petr Sís. Naposledy jsem ho (ten gobelín, ne Síse) viděla v mrákotách, když mě odvážela záchranka se zlomenou nohou. Tak teď, o pár let později, se cítím o trochu lépe.

Miluju déšť. A bouřky. Psí počasí v sobě totiž nenese ta očekávání, jaká na nás nakládá slunečný den.

Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil.

Kniha Kvantová teorie nikoho nezabije mi před lety otevřela v životě nová vrátka do vzrušujícího světa subatomárních částic. Napsal ji pro mě zcela neznámý autor Marcus Chown (1959) a vydalo pro ně tehdy zcela neznámé nakladatelství KNIHA ZLÍN.

V létě jsou na noční obloze zvláště dobře viditelné svítící stopy částeček meziplanetární hmoty z komety Swift-Tuttle zvané Perseidy. My romantici tomu říkáme, že padají hvězdy.

Hypnotizování bílého psaní, viditelného v tmavé chodbě přes prosklené dveře i z protilehlé terasy, je dávnou minulostí. Dnes už se spíše děsím, která instituce mi píše, posílá fakturu, vyúčtování a informace o nedoplatcích.

Ještě dnes se dodívám na ten seriál a od zítřka budu už jen číst. Ještě dnes si dám trochu oraz a už zítra nastartuju každodenní chození.

Nedokážu provést žádnou změnu třeba ve čtvrtek o půl páté odpoledne. Přijde mi to hrozně nesystémové.

Byli jsme připraveni udělat cokoliv, aby se Cimbalfest konal za každé situace. Jarda, který festivalu řediteluje, má celkem dlouhý seznam svých nepěkných povahových rysů (například zálibu zavézt starší ženu do cizího města na druhém konci světa a říct: Rozchod a sraz večer na nádraží), ale odvaha mu rozhodně nechybí.

Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit.

Začalo to v práci, když jsem hledala informace o množství kysličníku uhličitého v ložnici, v níž spí dva lidé za zavřeným oknem. Zjistila jsem, že v takovém případě koncentrace CO2 v pokoji až trojnásobně.

Jaro si budeme navždy pamatovat jako dobu, kdy jsme objevovali krásy rodného kraje. Myslím, že snad není člověka, který by v posledních týdnech nevyrazil na vycházku do přírody a neprolétlo mu hlavou to samé: Tady je tak krásně!

dyž jsme předevčírem jeli ze Zlína od holiče, seděli jsme v autobuse každý jinde. Kvůli podivnému střihu jsme se hrozně pohádali. Netuším, jaké dal kadeřnici instrukce, ale výsledek byl poněkud překvapivý.

Milí čtenáři, protože se psaním živím a ve volném čase už se nějak nemohu k další tvorbě donutit, budu se snažit překlenout autorskou krizi různými vsuvkami 🙂 Teď například povídkou z knihy Všemi smysly z roku 2014, v níž vzpomínám na narození své dcery. Za pár týdnů už jí bude 18…

Do hlavy se mi dostanou miliony informací, které vůbec k ničemu nepotřebuju, a tak je nasávám a hned vypouštím v bláhové naději, že jsem se jich elegantně zbavila se zaklapnutím knížky.

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala jsem se i pod pedály.

Nejdůležitější nakonec není, kde jste, ani jak moc zajímavostí jste nakonec doopravdy viděli, ale s kým jste ten vzácný čas, který na světě ještě máme, strávili.

ZMĚNA patří k nejčastějším slovům, se kterými se v poslední době setkáváme. Zatímco dříve bylo snem udržet si v životě status quo, dnes je to snaha stále něco měnit. Je zajímavé, že nikdo si nepřeje změnu k horšímu. Přitom právě taková změna by mohla žadateli velmi…

Nejhorší nebylo, že to okno bylo zakládané skleněnými předměty, ostatně větší část z nich jsme zachránili. Bohužel však palačinka přistála na chodníku těsně před nohama mého muže.

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také jako zvláštnost, nepravidelnost, odchylku a – Bože chraň.

Jestli si chcete vybavit ten vzrušující pocit, když se připoutáte a pohlédnete z šišatého okénka letadla, vezměte teď hned svůj mobil a přepněte ho do režimu letadlo. Jak dlouhý bude váš let před přistáním, záleží jen na vás. Klidně můžete obletět celou planetu.

Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví….

Jsem od dětství náruživá čtenářka. Miluju knihy, jejich vůni, ohmatané hřbety, staré poznámky vepsané tužkou na okraj stránek. Miluju knihy tak, že nejsem ochotna se o ně dělit s nikým, opravdu s nikým.

Nejdůležitější je začít. Ne včera. Co bylo, bylo, to už nezměníme. Ne zítra. Zítřek nám nikdo neslíbil. Je jen dnes. Právě teď. Tak nebuď líný a běž tou horší, zato delší cestou. Uvidíš, že se ti v životě začnou dít zázraky.

Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně.

Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír.

Nemáte za sebou velkou kariéru ani tučná konta, o která byste se nechtěli dělit. Máte obvykle jen sami sebe a společnou budoucnost, která buď vyjde, nebo ne. Každopádně za pokus to stojí.

Cítím, že přišel čas na novou stezku odvahy. Po dvou nebo po třech nohách, na tom nezáleží. Hlavně vyrazit do tmy odhodláním dojít do cíle, i kdyby mě po cestě strašili sebevíc.

A není to žádný banální sen, ale skutečné přání. Protože já si opravdu myslím, že usměvaví lidé to mají v životě snadnější. Úsměv otevírá lidská srdce.

Zato, že ještě všichni žijeme pod jednou střechou, vděčím hlavně další genetické výbavě a rodinným konstelacím. Protože i kdybychom se ve všem lišili, jako že jo, tak nás kromě nehynoucí lásky spojuje smysl pro humor.

Třicet let si na Karlově mostě sahám na křížek nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého. Někdo mi tehdy, když jsem do Prahy přijela poprvé a měla jsem tendenci věřit všemu, co mi napovídali ti, co tu byli už podruhé, prozradil, že si mám něco přát.

Tato stránka vznikla omylem. No vlastně… Chtěla jsem stránku www.uzaslabara.cz. Neměla jsem brýle a doménu jsem kupovala poprvé. A tak jsem koupila něco jiného, s rozdílem jediného písmenka. www.uzasnabara.cz. Vzala jsem to jako znamení. „Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu….

Desítky let jsem dostávala na narozeniny velké růže, přestože miluju luční kvítí či pestrobarevné jarní květy tulipánů, frézií, narcisů. Když loni přišel můj muž s něžným výrazem a kyticí vhodnou pro babičku k osmdesátinám.

Kniha Měj ráda sama sebe je druhým společným počinem spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe. Po příbězích neprovdaných žen v knize Slečny (2012) autorky opět zacílily na ženský element.

Myšlenka Zázračného rána opravdu není špatná. Ať už se rozhodnete dělat ráno cokoliv, na co už přes den nemáte čas, vždycky vás to nabije energií.

Naposledy jsem strávila pár hodin krásného slunečného dne přemítáním o výrobku zvaném „křtící hodinky“. Já nevím, jak vy, ale já jsem o ničem podobném nikdy neslyšela. Už přídavné jméno křtící ve mně vzbudilo zvědavost.

Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slyšet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka.

Všechno na světě snad už má kábly, zdroje, náhradní zdroje. Jen my furt nic. Musíme vystačit s tím, co jsme na začátku dostali do vínku.

Noc s Andersenem je událostí pro všechny milovníky pohádek a náruživé čtenáře. My si z ní však uděláme Noc velkých příležitostí.

Asi nebude o nicnedělání, ale o dělání toho, co mě baví a těší s těmi, které miluju. Budu mít na to celou neděličku. Nebude bonusová, ale březnová.

Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě…

Holka z Moravy se v Praze zamiluje a odjede za láskou přes oceán. Není sužována existenčními starostmi, přesto je zabydlování ve Washingtonu spojeno s řadou výzev a menších válek.

Představte si, že by se vám někdo prohrabal v hlavě a odnesl si z ní některé vaše myšlenky. A vložil je do své knihy. Vy si pak při čtení té cizí knížky kladete řečnickou otázku: Jak je toto možné?

Kdybych měla shrnout jednou větou svůj dojem z knihy Terapie sdílením, zněla by asi takto: Díkybohu, že už nejsem mladá.

Sousedé. Soupeři. Přátelé. Čechoslováci v nás. Češi a Slováci v nás. Kdo se narodil jako já ještě v Československu, asi tuší, co mám na mysli. My jsme Čechoslováci. Navždy.

Víte, čemu se u nás říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička!

Třeba když se jako já snažíte držet krok s moderními technologiemi a platíte telefonem. Telefonem, který se odemyká a platí pouze na základě Face ID, tedy scanování obličeje.

Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.

Stále se držím moudré myšlenky, že se nemám trápit tím, co nemohu změnit. Přiznávám, trochu mi ale spadl řemen. Když se na něco rok chystáte, a pak je všechno jinak, je to velká škola pokory. Olympionici o tom ví své. Změnit to nemohou, uvnitř duše to…

Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde. Ten úvod…

Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice. Bůh se směje našim plánům, tak to…

Špulku od niti pověšenou na krku jsem jako správná obdivovatelka Pipi nosila už od dětství. Verzi se zlatou nití jsem měla u maturity a na potítku si ji půjčovali i ostatní spolužáci. Svírali jsme ji v ruce a dodávala nám odvahu. Pipi se nikdy nevzdává, ať to vypadá jakkoliv beznadějně. A já…