Oceňovaná spisovatelka Mahoko Jošimoto, používající pseudonym Banana Jošimoto (nar. 1964), patří mezi nejúspěšnější současné japonské autory. Vnímavě zachycuje zdánlivě obyčejné okamžiky každodenního života, jimž poetickým pohledem dodává na jedinečnosti. Její prózy přeložené do více jak třiceti jazyků dosahují v Japonsku miliónových nákladů.

Různorodé příběhy tří mladých lidí spojuje tíha smutku z náhlé ztráty nejbližších. Mikage, Júiči a Sacuki se každý po svém vyrovnávají s minulostí, aby ji měli v úctě a nebránila jim otevřít se novým šancím k přátelství i lásce.
Dívce Mikage, osiřelé po smrti babičky, která ji vychovávala, nabídne nový domov otec Júičiho, chlapce ze sousedství, jehož si babička oblíbila. Mikage je u nich dobře, pravidelně pro všechny vaří a s Júičim jsou přátelé. Přesto ji neopouští osamělost a ví, že zde nemůže zůstat. „Kolik mi asi bylo let, když jsem pochopila, že jediné světlo, které mi svítí na cestu tímto smutným a rušným světem, musí být moje vlastní. Byla jsem vychovávána s láskou, ale přesto jsem byla vždycky opuštěná,“ uvědomuje si, když po krátké době sežene nové bydlení a práci asistentky v kuchařské škole.
Jako by znovu stála na startu. Nová práce ji naplňuje spokojeností, i když zabere spoustu času, chvíli pro Júišiho si vždy najde. Stará se o to, aby nepropadal depresi z nedávné tragické události. Jsou z nich osamělí spojenci se stále se prohlubující vzájemnou náklonností.
Ve třetí novele vystupuje dívka Sacuki, jíž při autonehodě zemřel přítel Hitoši. Nemůže na něj zapomenout a pravidelně navštěvuje místo, kam spolu rádi chodívali. Je jen otázkou času, kdy se seznámí s jeho výstředním bratrem Hiragim. Jakmile prolomí počáteční ostych a svěří si svá tajemství, uvědomují si, jak se osvobozují od svazujících myšlenek bránících jim v přijetí nadějné budoucnosti.
Spojujícím rysem tří protagonistů je samota, smutek nad náhlou ztrátou milovaných, ale také nový příslib naděje v přátelství a lásku. Vlídné prostředí kuchyně, kde se setkávají u společného jídla a těší se ze společných chvil, jim umožňuje vzpružit trýzněné srdce a vidět budoucnost v nové perspektivě.
Překladatelka Alice Kraemerová závěrem poznamenává, že „japonská próza bývá velmi často pocitová, velmi často se popisuje atmosféra a její zachycení a zpětné vyvolání ve čtenáři hraje důležitou roli.“ Spolu s prostým, jednoduchým vyjádřením se v ní projevuje obdivuhodná síla sdílnosti a přitažlivosti, jak se můžeme přesvědčit v podmanivém díle Banany Jošimoto.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo)



Buďte první kdo přidá komentář