„Nemám ráda, když někde čekám,“ obhajovala se moje máma, když jsme jí celá rodina vytýkali, že všude chodí pozdě.
Její mánie byla neskutečná. Ne že by ráno pozdě vstala. Když jsme vstávali my, byla už v plné práci. Ale na odjezdy či odchody nedokázala zacílit tak, abychom následně nemuseli spěchat. Stála jsem ve dveřích a upozorňovala, že bychom už skutečně měly jít, a pracující k mdlobám jsem sledovala svoji mámu, která dopíjela ranní kávu (dobře, to bych pochopila) a potom si usmyslela, že ještě ten hrneček opláchne, a když už ho má opláchnutý a v ruce, tak ho i utře a schová…
Sledovala jsem svoji mámu, která dopíjela ranní kávu (dobře, to bych pochopila) a potom si usmyslela, že ještě ten hrneček opláchne, a když už ho má opláchnutý a v ruce, tak ho i utře a schová…
Foto: Freepik.
Pokud jsme někam jeli celá rodina, všichni už jsme byli vždy usazeni v autě a ona vybíhala jako poslední. A to se dokázala ještě několikrát vrátit. Později jsme se už jen shromáždili u auta a čekali, až máma bude definitivně připravena k odjezdu. Táta se třeba bavil se sousedem, jemuž dával ještě poslední instrukce ohledně dohledu nad naší zahrádkou a hospodářstvím, když jsme na něj volali, že máma už jde.
„A už se alespoň jednou vracela zpátky domů?“ zazněl jeho dotaz.
„Ne,“ informovali jsme ho.
„Tak to mám ještě fůru času,“ oznámil nám a souseda, který si vzpomněl, že by ještě potřeboval něco vypůjčit, vyzval: „Pojď, já ti to hned v garáži najdu.“
Co tombola, to zvířecí pohroma…
V téhle laxnosti jsme si naprosto s mámou nerozuměly. Nerada začínám den tím, že musím na poslední chvíli dobíhat celá zpocená do autobusu. Odmítala jsem s ní takto cestovat, a proto jsem se pravidelně uchylovala k tomu, že jsem jí oznámila, že já jdu, a nervózně jsem se celou cestu otáčela, zda už peláší za mnou.
„Prosím tě, vždyť celý život do práce dojíždíš. To na tebe ty autobusy čekají, nebo co?“ zeptala jsem se jí jednou.
„Jasně,“ vysvětlila mi, „já přiběhnu na nádraží, naskočím do autobusu, řidič prohodí, že už jsme tady tedy všichni a že můžeme jet. Jednou na mě takhle čekali čtvrt hodiny, než si někdo ze stálých spolucestujících vzpomněl, že jsem říkala, že mám dovolenou. Od té doby to musím vždycky hlásit,“ oznámila mi pyšně.
Já přiběhnu na nádraží, naskočím do autobusu, řidič prohodí, že už jsme tady tedy všichni a že můžeme jet.
Foto: Freepik.
„Podívej se, jen jedenkrát jsem už těch řečí měla dost, a vypravila jsem se na autobus s předstihem. Kráčím si takhle ulicí, za mnou vyběhl jeden pán, který se mnou jezdí, v letu si zapínal košili, a natahoval si svetr. O kus dál druhý, ten si v poklusu zavazoval boty a při tom dojídal snídani. Třetí byla známá, která vyrazila z domu a během splašené cesty si ještě sundávala natáčky a česala se… Když jsme takto v průvodu, já o hodně napřed, dorazili do cíle, tedy na autobusové nádraží, postavila jsem se tam jako první, pak teprve dorazili ostatní. Ti tři na mě koukali, rozhlíželi se a v obavách konstatovali, že nám to asi tedy ujelo.
Za mnou vyběhl jeden pán, který se mnou jezdí, v letu si zapínal košili, a natahoval si svetr. O kus dál druhý, ten si v poklusu zavazoval boty a při tom dojídal snídani.
Foto: Freepik.
‚Neujelo. Ale mě už ty řeči nebavily. Tak jsem se rozhodla, že bych mohla začít chodit včas,‘ oznámila jsem jim svoje nové rozhodnutí.
‚Ale to nám nemůžete udělat!‘ křičeli jeden přes druhého. ‚Vždyť jste nás úplně vyděsila, že jdeme pozdě!‘
Uznáš, že jsem se musela vrátit ke svému zvyku,“ zdůvodnila mi své konání.
„Chápu, že nesnášíš, když musíš někde čekat… ale vždyť se dá odchod naplánovat i tak, abys na místo přišla přesně včas. Copak tebe neděsí, že dorazíš pozdě, že ti odjede autobus nebo že někdo bude muset čekat na tebe?“ apelovala jsem na ni.
„Zbytečná slova,“ prohlásil můj táta zpoza novin, „ta přišla pozdě i na vlastní svatbu!“
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlayZelený čtvrtek a tradice v naší rodině
gutentor-overlayMožná to znáte taky
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář