Člověk, který vyjde z vězení, si prý se svou svobodou zpočátku neví rady. Je trochu ztracen. Podobně se cítím já, když je dům po povrchu douklízen. Takže místo toho, abych si dala nohy nahoru a četla si, jsem otevřela šatní skříně a začala znovu řádit. Asi mi není pomoci.
Je načase si přiznat, že jsem obyčejná žena s obyčejnými starostmi. Mám narvané skříně a nemám si co obléct.
Na cestě za vlastní úžasností jsem proto v noci většinu věcí roztřídila, darovala, vyhodila. Sametové sako, tak krásně hebké, s úžasným zeštíhlujícím střihem. Ještě mu visí u krku cedulka, protože jsem ho neoblekla ani v den, kdy jsem si ho pořídila. Červené manšestrové sako, ve kterém jsem naopak chodila hrozně ráda, ale už ho na sebe nenarvu ani rozepnuté. Nepropadám panice. Prostě je to tělo pryč, ty roky jsou pryč a nic z toho nevrátím zpátky. Proč bych měla do skříně vracet staré věci, které už mi prostě nejsou a nikdy nebudou? A proč pořád něco kupuju, když to vůbec nenosím?
Paradoxně neustále překládám do krabic na skříni pár kousků, které mají pro mne emocionální význam. Šátky po babičce, bílé našívací a háčkované límečky, klobouček ve tvaru berušky (co kdyby se někdy hodil?), havajský věnec a gepardí šaty. Ty zvláště. I když v nich už léta vypadám jako březí gepardice. V těchto šatech jsem se v Itálii stala la madre a můj život už nikdy nebyl osamělý. Ty se mnou půjdou i do hrobu! Pončo z Mexika, které hřeje, ale kouše. Ďábelsky lesklý květovaný šátek, který jsem dostala od maminky na gymplu a ve kterém jsem udělala něco parády!
Jak se to tak stane, že člověk k nějakému kusu oblečení přilne a nemůže se ho zbavit, a jiné kousky, třeba kvalitnější, modernější, dražší vyhodí bez výčitek svědomí? Je to stálý souboj rozumu a poryvů emocí, před kterými mě varoval ten včerejší horoskop. Každopádně se vyhýbám jakémukoliv zkoušení a oblékání malých věcí, které mi někdo potají sepral a zmenšil. Jsem velká žena, a pokud jí už být nechci, hadříkové výčitky mi v tom nepomohou. Až zhubnu, až!, koupím si všechno nové! Takže šup s tím do pytle. A jestli něco ráno zase na poslední chvíli vytáhnu, zavolejte, prosím: Obušku, z pytle ven!
Nepotřebuju žádné zbytečné věci, ve skříni ani v životě. Velké odhodlání přineslo půlnoční úspěch. Je to krásný pohled na ty vyrovnané komínky, které vydrží v mé skříni do prvního ranního spěchu. Pak se sesunou, promíchají a zapadnou. O pár měsíců později skončí v pytli a ve skříni někoho jiného. Ale takový už je život a úděl ženy.
Závěr dne #264 zní: Mám poloprázdné skříně a stále nemám co na sebe.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář