Édouard Louis, rodným jménem Eddy Bellegueule (nar. 1992) na sebe upozornil, když jako dvaadvacetiletý napsal první autobiografický román En finir avec Eddy Bellegueule. Stejně jako v následujících dílech, v něm popisuje dopad chudoby, xenofobie a domácího násilí na členy rodiny, v níž vyrůstal. Rodinnou fresku završuje Zhroucení, jež získalo roku 2024 prestižní Prix littéraire Les Inrockuptibles. Knihy jednoho z nejčtenějších francouzských autorů budící pro svoji otevřenost silné emoce, byly oceněny a přeloženy do mnoha jazyků, ačkoliv šokovaná rodina s jejich vydáním nesouhlasila.
„Emocionální pravda je důležitější než jména nebo fakta.“
Édouard Louis.
Když se Édouard Louis dozvídá o smrti svého staršího osmatřicetiletého nevlastního bratra, kterého nalezli zhrouceného v jeho malé garsonce, přijal zprávu bez jakýchkoli emocí. Neviděl se s ním téměř deset let, neboť ho neměl rád pro jeho násilnou povahu i alkoholismus.
Teprve když bratr není, chce Édouard jeho život pochopit a poznat, jaký doopravdy byl. Skládá vzpomínky s nově zjištěnými fakty do celku vykreslujícím obraz staršího bratra (jehož jméno v knize nezazní). S jeho věčně opilým otcem se matka rozvedla a on s nimi přerušil kontakt. Na rozdíl od sestry jeho odmítnutí bratr nesl těžce. Matka se znovu vdala, ale adoptivní otec nevlastního syna přehlížel, shazoval, ponižoval a vysmíval se mu. Smál se i tehdy, když si chtěl vzít život. To křehkého a zničeného bratra zlomilo, už nikdy nebyl jako dřív. Rozlehlo se v něm v plné síle Zranění, bránící mu uskutečnit reálné sny, aby se dostal, kam chtěl. Vyrůstal v chudé dělnické rodině, rodiče mu nikdy nenaslouchali, nepodporovali jej ani nepochválili, jen po něm v dětství a dospívání dupali, až ho zničili.
„Občas mám pocit, že příběh mého bratra je příběhem Zranění vrženého na svět a neustále znovu drásaného,“ píše autor. Život jejich rodiny se podobal tragédii. Otec těžce nesl chudobu, těžkou práci v továrně i situaci po úrazu, kdy žili ze sociálních dávek. Dusivá atmosféra v něm probouzela agresivitu. „Násilí kolovalo mezi našimi těly jako proud, jako elektřina. Bylo všude, nepatřilo nikomu,“ otevřeně přiznává Édouard. A ptá se: „V jakou chvíli se činy stanou osudem? Do jaké chvíle mohl někdo, třeba mí rodiče, ovlivnit směr, který jeho (bratrův) život nabíral? Od jaké chvíle už je pozdě?“
Bolestné čtení zjitřených vzpomínek z prostředí rodiny žijící v materiální i citové chudobě čtenáře zasáhne obzvlášť silně, neboť je konfrontován se situací, kterou jim autor ukazuje. Zhroucení, nejtemnější a závěrečné dílo z rodinné ságy, se mu psalo těžce zejména kvůli rozporu v jeho jádru – porozumět někomu, koho jste nenáviděli.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář