Oliver Sacks: Vděčnost

Jednotlivé úvahy zrcadlí Sacksovu optimistickou mysl, přijetí vlastní (ne)konečnosti a zejména velkou vděčnost za vše, co v životě mohl prožít a uskutečnit. První s názvem Rtuť je spjata s jeho vztahem k chemickým prvkům a k chemii vůbec. Psal ji, když se blížily jeho osmdesátiny, tedy věk se stejným číslem, jakým je označena rtuť. „Je mi skoro osmdesát. Mám nějaké zdravotní problémy, žádný mě však neochromuje. Jsem rád, že žiju – občas, když je počasí jako malované, zvolám: Jsem rád, že nejsem mrtvý!“ Sacks vzpomíná na svého otce, který ho ujišťoval, že „roky po osmdesátce byly nejradostnější dekádou jeho života. Měl pocit – a já se tak začínám cítit také –, že se jeho duševní život a perspektiva nezužují, nýbrž naopak rozšiřují.“

O rok později, při psaní stati Můj život, se musel psychicky vyrovnat s diagnózou postupujících metastáz, přestože se jinak cítil docela zdráv. „Neznamená to však, že jsem se životem hotov. Naopak, intenzivněji žiji a v čase, který mi ještě zbývá, chci prohloubit svá přátelství a pak se rozloučit s těmi, které miluji, víc psát, cestovat, budu-li mít sílu, a dosáhnout nového stupně pochopení a vhledu.“ Jeho přijetí skutečnosti může překvapit: „Najednou pociťuji zřetelný cíl a perspektivu. Není čas na nic nepodstatného.“