Skutečné příběhy českých řeholnic a řeholníků v soukolí totality

Řehole
Foto: Freepik

Editorka a redaktorka Irena Tatíčková (nar. 1965) napsala a autorsky se podílela na více jak dvaceti publikacích. V knize Řehole předkládá výpovědi o řeholnickém životě v tragických padesátých letech 20. století a období komunistické totality. Vydává svědectví o síle víry a naděje, jež ani v tvrdých podmínkách útisku neslábne, a naopak se upevňuje.

Řehole
Foto: se svolením nakladatelství Albatros Media

Irena Tatíčková vychází primárně ze záznamů vzpomínek pamětníků, shromážděných v bohaté sbírce projektu Paměť národa. Na příkladech pěti řeholnic a jednoho kněze zprostředkovává jejich osobní svědectví z komunistické éry o životě v klášteře, který byl v padesátých letech minulého století drasticky ukončen likvidací klášterů v tzv. Akci K, která započala v noci ze 13. na 14. dubna 1950 přepadením českých a moravských klášterů. Přes dva tisíce mnichů z 28 řádů bylo převezeno, z toho 175 z nich do „internačních táborů“ s ostrým režimem. Nikdo bez státního souhlasu nesměl vykonávat duchovenskou činnost v církvi či náboženské společnosti. Během července a září téhož roku bylo přemístěno přes čtyři tisíce řeholnic do soustřeďovacích středisek.

První medailon je věnovaný sestře Nives Květoslavě Folprechtové (1930-1989), která dosvědčuje, že když sestry v podstatě přišly o svobodu, vedlo je to paradoxně k většímu semknutí, komunitnímu životu a intenzivnějšímu životu s Pánem. I přes pracovní vytížení v Hejnicích si našla čas na další studium. Pracovala v továrně na koberce nebo v dětské psychiatrické léčebně v Dolním do Ročově, umístěné v bývalém augustiniánském klášteře.

Řehole
Želivský klášter, zmiňovaný v knize, byl obsazen v noci z 13. na 14. dubna 1950 příslušníky StB. Zdejší řeholníci byli ještě té noci převezeni do Broumova, zatímco jiní sem byli umisťováni jako do internačního tábora. Foto: Dana Vondrášková

Sestra Dobromila Anna Šťastná (1928- ) se pro službu Bohu rozhodla ve dvanácti letech. „Největší zlo komunismu spočívalo v tom, že nám bral to jediné, co jsme v danou chvíli měli – víru,“ říká. V září 1950 byla deportována do internačního tábora v klášteře Bílá Voda, kde byly jen holé stěny. Patřila k rebelkám, a tak ji poslali do pracovního lágru v lesích, odkud jezdila s dalšími sestrami na práci do prádelny v Trutnově. Pak pracovala v domově důchodců ve Zborovicích, kde s další sestrou – pouze ve dvou a bez jiné pomoci – pečovaly o více jak devadesát seniorů většinou těžce nemocných. Teprve po pádu totality se jí dostalo postrádané svobody a klidu.

Podobnými strázněmi a zkouškami prošla i sestra Marie Paulína Růžena Doušová (1915-2015), která pracovala v ústavu pro hluchoněmé v Praze na Smíchově, kde řeholnice mohly zůstat i po roce 1950, neboť za ně nebyla náhrada. „Komunisté si asi mysleli, že děti, které neslyší, nepokazíme“. Později působila v cisterciáckém klášteře Osek u Duchcova, kde se věnovala mentálně postiženým dětem a činná zde byla až do konce svého života.

Péči o druhé zasvětila život sestra Marie Goretti Boltnarová (1934-2022), když působila v nemocnici sv. Karla Boromejského pod Petřínem i v dalších místech, kam byla komunistickým režimem přemisťována, než se dostala do Domova sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích.

Řehole
Jména všech 464 řeholníků a kněží vězněných na Želivě v letech 1950-1956 na pamětní desce v křížové chodbě kláštera. Foto: Dana Vondrášková

Sestra Terezie Edigna Bílková (1916-2012), která poznala, že „kříže jsou součástí života“, pocítila tíhu komunistického režimu obzvlášť tvrdě. Byla odsouzena k šesti letům vězení za poskytnutí úkrytu patera Rudolfa Remigia Janči a Oty Mádra, a pomáhala rozmnožovat jeho text Slovo o této době a účastnila se s dalšími sestrami exercicií, jež jim dával. Zakusila devítiměsíční samovazbu. Na odvolání jí byl trest snížen na tři roky a o rok později byla ze zdravotních důvodů podmíněně propuštěna. Pak pečovala o staré lidi a žila v bornejském domově v Praze-Řepích.

Vzpomínku na životní pouť známého jezuitského kněze, disidenta a politického vězně Františka Lízny (1941-2021) uvádí jeho citát „Vždy jsem měl na mysli, abych nepodlehl žádnému amorálnímu návrhu.“ Vyprávění čtenáře utvrdí o silné vůli a víře obdivuhodného, nezlomného člověka, který, i přes ponižování, šikanu, tresty a opětovná vězení, si udržel natolik silný morální kredit, že jím oslovil mnoho lidí. Když z věznice odcházel, dozorci byli rádi, „protože se jim na celách všichni modlí“. Pracoval v ústavu pro tělesně postižené v Černé Hoře a čtrnáct let jako kaplan ve věznici na Mírově a stále se věnoval lidem v nouzi. Podnikl několik poutních cest, neboť „chůze je přirozený lék a poutě mají léčivý účinek“. Napsal několik knih a za svoji práci a službu lidem obdržel významná ocenění.

V další části knihy se Irena Tatíčková zaměřuje na dvě hlavní „Přestupní stanice do Nebe“ – kláštery Želiv a Bílá Voda. Připomíná také čilý život současných ženských a mužských řádů a řeholních kongregací a poskytuje jejich ucelený seznam. Závěrem je připojen malý lexikon některých církevních výrazů a použitá literatura.

Text doplňuje množství dobových fotografií ze života statečných, pokorných a službě oddaných řeholnic i kněze Františka Lízny, dokládajících trpkou minulost, na niž nelze zapomenout.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), albatrosmedia.cz, knizniklub.cz, databazeknih.cz

Další články z této rubriky

Lavička

Lavička

Jemná knížka pro děti i jejich rodiče je oslavou všech citlivých tatínků, kteří nacházejí vřelý vztah ke svým dětem.
Úmluva s vodami

Úmluva s vodami

77 dlouhých let, jihoindická Kérala a tři generace rodiny, která trpí zvláštním prokletím. V každé generaci nejméně jeden člověk utone…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*