Malé děti jsou nadšené, když v odrazu zrcadla uvidí nového kamaráda. Netuší, že jsou to oni sami, kdo jim mává, kdo se po nich opičí. Neskutečně je to baví a otisky prstů zůstávají na skle ještě dlouho poté, co už mají jinou zábavu. Kdy jste se vy naposledy podívali sami na sebe s takovým nadšením, že jste si upatlali zrcadlo?
Každý kurz sebelásky začíná právě pohledem do zrcadla. Vidět se v přímém světle a tuto skutečnost přijmout jako normální mně moc normální nepřijde. Aspoň ne hned. A určitě ne ráno v cizích hotelových zrcadlech, na které dopadá světlo ze strany. Můj obličej vypadá jako poorané pole, na které zírá pološílená paní s podivným účesem. Je to šok. Pokaždé.
Proč nemají zrcadla filtr jako foťáky? Že bych po ránu viděla své vylepšené selfie, které bych milovala a mohla sama se sebou sdílet a lajkovat. Že bych ze sebe zkusila vypravit tu kouzelnou formulku: Mám tě ráda!
Zatím, podotýkám zatím, to spíš vypadá na formulku Heleny Růžičkové: Neznám tě, ale umeju tě.
Naštěstí mám zrcadlo v koupelně v polotmě, která mi velmi sluší (víc mi sluší už jen úplná tma). A když opouštím dům, vidím se na chodbě v našem prastarém zrcadle se zeštíhlujícím efektem. Není to zrovna kousek z Petřína, ale člověk v něm prostě vypadá o pár kilo líp. Navíc je už na mnoha místech takové milosrdně slepé. Nevyměníme ho ani za nic! Světlo mám v zádech, vidím štíhlejší siluetu, na detaily je toto zrcadlo příliš povznesené. Takto bychom se měli vidět všichni všude. V odrazu výlohy či okna, ve zkoušecí kabině (ty zářivky tam mohl instalovat jen chlap) i v očích svých blízkých. Jako někdo krásný, kterého stojí za to kousek po kousku, detail po detailu objevovat a milovat.
Krásný den vám všem, moji milí a krásní přátelé.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář