Básnířka a spisovatelka Eva Frantinová (nar. 1956) oživuje prožitky osudového vztahu s básníkem Karlem Sýsem (1946-2024) od prvního setkání až do jeho smrti. Obrazy láskyplného porozumění a společných prožitků črtá krátkými výraznými tahy lyricky zachycených vzpomínek, v nichž rezonuje vzájemné souznění.
Eva Frantinová vzpomíná na první setkání s Karlem Sýsem v roce 1975, kdy mu přinesla svoji tvorbu k otištění a jejich tváře „zavadily o sebe jako dva verše patřící do jediné básně.“ Společné zážitky zaznamenává na přeskáčku, stejně jako s nimi poskakoval život: „Od snů ke snům, od zdi ke zdi, od cesty k cestě, od žízně ke studánce…“
Odhaluje minulost obou rodin, zasažených tragickými událostmi holocaustu a zmiňuje se o nejbližších, s nimiž byli hluboce provázáni. S výstižnou jednoduchostí líčí setkání s přáteli i společné cesty do rodných a dalších míst, kam rádi podnikali výlety a kde také jako vášniví „notýskáři“ zapisovali slova svých básní. Navštěvovali Rychnov nad Kněžnou, kde se Karel Sýs narodil nebo Kostelec nad Orlicí, kde prožil část dětství, než se rodina přestěhovala do Písku.
Zmiňuje „žhavá léta“ v období 2001 až 2004 „plná žárlivosti, útěků i návratů, mučivých i mučících vzkazů o pravdách i nepravdách, něhy zničené a zase vzkříšené, léta strašná i krásná, plná propadů i vzletů, kdy jsme si mizeli a zase se nalézali. Let možná zkalených a oboustranně protrápených – na jejich dně se ale třpytila studánka, konců i nekonců“.
Eva Frantinová píše o pravidelných návštěvách oblíbených hospod, kde se s Karlem poslouchali, „pořád si padali do svých očí“ a do notýsků jim „pršely“ básně. „Evo, my to přece nepíšeme, my ne, to nám někdo diktuje, my jsme jen rezonanční desky, musíme tady nechat svědectví, a vůbec báseň je zázrak, skutečný básník je zázrak, jeho život je zázrak, na který se složila celá staletí, proto věř, že vše mělo být tak, jak bylo, vše bylo předem připraveno… ale kdo diktuje?“
Karel Sýs byl přesvědčený, že „dobrej básník má umřít v sedmdesáti letech, ale i pak musíš mít stále rozepsáno, pak nemůžeš umřít…“ Jeho poslední notýsek končí 3. července 2024. Za dvacet šest dní odešel…
Eva Frantinová uzavírá vzpomínky na životního přítele obsáhlou básní Nářek, postihující hloubku jejího žalu i lásky.
Knížku doplňuje barevnými ilustracemi Vojtěch Kolařík, jenž jimi obohatil i některé předchozí knihy Karla Sýse. Jen škoda, že kromě dvou snímků se zde neobjevilo více osobních fotografií.
Cíl
Je jen metál
Zavěšený na zádech
Chvátajících chvil
A přece
Díky že jsem žil
Že jsem se přiblížil
(báseň Karla Sýse Nový věk ze sbírky Nadechni se a leť)
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář