Známý německý lesník, ekolog a ochránce přírody Peter Wohlleben (nar. 1964) je také spisovatelem, jenž dokáže předávat vědecké poznatky o přírodě populárním a přitažlivým způsobem. Je tomu tak i v případě jeho nové knihy Ze života buků určené široké veřejnosti. Za zásluhy o životní prostředí obdržel v roce 2016 významné ocenění Umweltmedienpreis.
Když se Petera Wohllebena zeptáte, zda by chtěl umět hovořit se stromy, odpoví: „Ani ne. Stačilo by mi, kdybych jim uměl naslouchat!“ A jak se zdá, stromům opravdu dobře rozumí. Například buky považuje za velice společenské bytosti, které se starají o své potomstvo i staré příslušníky a těší se z rodinných uskupení. Jeden dvě stě let starý buk roste v lesní rezervaci poblíž jeho hájenky, kde ho po třicet let pozoruje. „Jeho život rozhodně nebyl nudný, přestože se nehnul z místa,“ říká o něm.
V první obsažné části knihy o 33 kapitolách autor popisuje životní fáze buku tak, jako by o nich možná promlouval samotný strom. Statný buk vzpomíná na své zrození, mládí, přibližuje úlohu kořenů, které ho ve spolupráci s houbami vyživují a přibližuje leckdy dramatické události, které prožil. Prozrazuje, jak si stromy mezi sebou povídají a dávají vědět o nebezpečí: napadne-li je hmyz a červi. Tehdy vylučují vůni, která přiláká ptáky na hody. Mezi další nebezpečí patří okusování listí buků srnkami (hnědá smrt) nebo rozrývání porostů divočáky (hrabouny), kteří berou vše, co v lese žije a pochutnávají si i na plodech buků – tak se šance, že z nich vzejdou mladé stromky, rapidně zmenšuje. Smutně dodává, že převážná většina stromů nikdy nedospěje.
Nezapomíná na trpké zkoušky a události, kdy „dvounožci“ pokáceli stromy včetně těch z jeho rodiny. „Teta samozřejmě nebyla mrtvá, protože její kořeny byly naživu a čilé, takže naříkala několik dlouhých let, než definitivně utichla.“
Vybavuje si dobu, kdy mu bylo sedmatřicet let, a patřil k dospívající mládeží. Popisuje, jak vypadá milostný život stromů, co při tom zažívají, ale i to, kolik jim to bere energie, jíž se pak nedostává na ochranu imunity. Dozvídáme se, kromě dalších zajímavých poznatků, jak ptactvo ošetřuje kůru stromů, ale také ji ničí, když si v ní někteří budují svá hnízda, aniž by se dali něčím odradit. Řada z popisovaných událostí se skutečně přesně tak stala.
Ve druhé části knihy autor doplňuje ke každé kapitole, co na to říká věda – s odkazem na prameny a odpovídá na mnohé otázky, které čtenáře zaujmou. Například: jak stromy vědí, že zima již minula a mohou se probudit, jak umí lesy přivodit déšť, nebo že u buků není pohlavní zralost (první květy) závislá na věku, ale na velikosti stromu. Některé volně stojící a vzrostlé exempláře vykvetou už ve třiceti letech, jiným to ve zhoršených podmínkách trvá i víc než sto let. Přitom z velkého množství bukvic se dospělého věku dožije jen minimum stromů.
Jedním z důvodů, proč Peter Wohlleben knihu Ze života buků napsal, je přání, aby lesy a stromy byly chráněny. Proto propůjčil starému buku hlas, aby nám právě tento strom mohl poutavě vyprávět o svém pestrém a zajímavém životě.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), knihykazda.cz, knihydobrovsky.cz, knizniklub.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář