Spisovatelku Han Kang (nar. 1970), jež jako první korejská literátka obdržela roku 2024 Nobelovu cenu, jsme měli možnost poznat například z jejího díla Vegetariánka, vyznamenaného v roce 2016 Mezinárodní Man Bookerovou cenou. Po románu Kde kvete tráva o masakru nevinných lidí ve městě Kvangdžu, se autorka bolestným tématem zabývá i v novém díle Neloučím se navždy, věnovaném tragickým událostem brutálního potlačení povstání na korejském ostrově Čedžu v dubnu 1948.
Krvavému vojenskému zásahu na Čedžu podlehlo během roku na třicet tisíc obyvatel ostrova. Dalších čtyřicet tisíc lidí uprchlo ze země. Nespočet vesnic a domů bylo zničeno. Jakékoliv zmiňování událostí bylo zakázáno, teprve v roce 2003 se vláda za páchaná zvěrstva omluvila. Han Kang ve svém románě ukazuje, jak důsledky tragédie poznamenaly pozůstalé obětí i jejich potomky.
Mladá spisovatelka Kjongha se po osobních útrapách přestěhuje do malé garsonky na okraji Soulu. Knihu o masakru v Čedžu dokončila navzdory tomu, že ji neustále pronásledovaly noční můry a tížily deprese. Navzdory tomu se chystala spolu s kamarádkou Inson, jež o tom natočila film s výpověďmi pozůstalých, uskutečnit společný dokumentární projekt s názvem Neloučím se navždy, oživující tehdejší události.
Když od ní Kjongha jednoho prosincového rána dostane naléhavou zprávu, aby ji co nejdříve navštívila v nemocnici, kde leží po úrazu, dojde k přelomové změně. Inson, která již nemá příbuzné, ji požádá, aby ihned jela k ní domů, do vesnice na ostrově Čedžu, a postarala se jí o papouška. Kjongha se tam okamžitě vypraví, i když cesta je pro sněhovou vánici obtížně dostupná a komplikovaná. Nakonec se jí podaří najít opuštěný Insonin dům. Ví z kamarádčina vyprávění o pohnutém osudu její rodiny a ve zdech jejího příbytku to má osobně pocítit.
Znovu si vybavuje Insonino líčení, jak ze všech obyvatel vesnice se tehdy zachránila pouze její matka se svou starší sestrou, které ve chvíli, kdy k nim pronikla armáda a policie, byly na jiném místě. Později Inson otřesnou skutečnost zachytila ve svém filmu s rozhovory pamětníků i záběrech na odkryté masové hroby.
Jako pravidelný odliv a příliv moře, jehož hlubiny pohltily mnoho zabitých, si to mysl Kjonghy znovu a znovu vybavuje. Nepřízní počasí zajatá v domě, citlivě vnímá, co se v jeho zdech kdysi odehrálo. Bolestně jí to přibližují děsivé sny, ale také duchovní propojení s kamarádkou, jejíž rodina byla událostmi poznamenána.
Autorčiným hlavním úmyslem nebylo podrobně objasňovat politické příčiny tragické události, ale oživit otázku, proč se v člověku bere tolik násilí a zla vůči druhým a jak obtížně se s jeho důsledky vyrovnávají ti, jež postihlo i další generace. Oživuje bolestnou minulost, podobně jako mučivou fyzickou bolest Inson při neustále podávaných injekcích přímo do rány, aby se nepřerušilo nervové spojení. Zároveň porovnává tichou poklidnost sněhových vloček, tajících při dopadu na živoucí lidské tělo, s těmi vrstvícími se na padlých, jež pod příkrovem sněhu leží v nehybnosti smrti. Poryvy nebezpečné sněhové vánice či úchvatnost jednotlivé vločky, nejsou naším dílem, jen naše skutky a humanita, jež se jim ve svém účinku mohou podobat.
Orientalistka, překladatelka a tlumočnice Petra Ben-Ari (nar. 1983), jež přeložila do češtiny čtyři knihy Han Kang, v doslovu přibližuje temnou historickou událost, jíž autorka připomíná těžký osud člověka i své země způsobem, jež čtenáře hluboce zasáhne.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz, knizniklub.cz, databazeknih.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář