Myšlenka nebo spíš otázka, která se ke mně vkrádá, přiznám se, docela často. Odpověď, kterou s oblibou dotazům na toto téma sděluji, zní: „Protože pracuji ve středisku volného času.“
Nedávno jsem se dočetla, že všechny ženy máme v průměru 30 volných hodin týdně, které zůstanou po odečtení pracovní doby, péče o děti a domácnost a čas spánku. Což je něco přes 4 hodiny denně.
Já, která si můžu ještě ke všemu odečíst i čas na péči o děti, protože ty moje už vyrostly a osamostatnily se (mimochodem strašně rychle, jak se mi zdá), bych snad měla mít těch volných chvil i víc!
No a protože spaní v poslední době taky není nic moc, měla bych být držitelkou určitě minimálně dalších deseti hodin volného času navíc – tak jak je možné, že nemám volný čas?
Je asi třeba prozkoumat, kam se můj volný čas ztrácí.
Třeba objevím své rezervy i ztracený čas.
Vstávám brzy, donutí mě k tomu bolavé nohy a záda. Trošku se protáhnu, srovnám záda i krok a hned se mi uleví. Přichystám si ranní kafíčko a snídani, opláchnu pak nádobí a slovy mého táty „zaklidím“ domácnost. Vzápětí docházím k zjištění, že vlastně se mi ještě nechce být ranní ptáče, a chvilku koketuji s myšlenkou setrvat alespoň okamžik v poloze „ležícího střelce“. Bohužel mi najednou pohled na hodinky říká, že už není čas – a tady začínají ty tajemné ztráty. Před chvíli jsem ještě měla čas, a teď už musím do práce.
Mám přesně stanovený plán, což je výborné do okamžiku, než přijdu na pracoviště. První rozhovor, první telefon a plán se hroutí. Opět se mi začíná ztrácet čas. Hodiny ubíhají neskutečným tempem. Ještě něco dopsat, ještě něco vyřešit a podle hodinek je nejvyšší čas vyrazit zajistit rodině potravu. Malou pekárnu, kde nejraději nakupuji kvůli vůni čerstvého chleba a protože se v ní cítím stále jako vážený zákazník, už nestihnu. Čeká mě anonymní obchodní centrum, kde z nákupu jednoho chleba dochází k proměně mé osobnosti. Při průchodu mezi zbožím znejistím. Máme rýži, olej, zeleninu? Asi ne dost, a tak skládám, přidávám a vozík se plní… utrácím peníze a všímám si, že se mi opět ztratil čas.
Doma pak při vaření večeře a povídání s mužem zjišťuji, že mám opravdu hlad, nebyla jsem na obědě, nebyl čas.
Přichází večer, už jsem dodělala i „pár drobností“ do práce, tak mám volný čas. Můžu se tedy zamyslet nad svými záhadnými ztrátami času během dne, rozjímat, číst si knížku, sedět na terase, pozorovat stmívající se zahradu. Očima pohladit našeho psa, nadechnout se vonícího blízkého lesíku a být šťastná, protože jsem našla kousek ze svého poztráceného času.
Zdroj: redakce – Zdena Mášová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář