Mami, nasaď nám náhubky, jdeme ven, říkají prý mí oblíbení členové Divilkovic smečky. Chodí po dvou (jako nohách, protože jinak jsou tři bratři a shromažďovací výjimka se jich netýká), ale roušky si pojmenovali po svém.
Náhubek mi přijde rozhodně vtipnější než spisovná varianta „ústenka“, navíc když si máme chránit i nosy. Nosenka s Ústenkou (a nevlastní sestrou Maskou) by ale mohly být postavy nějaké nové pohádky z Karantény, v niž statečný princ Respirátor porazí zákeřného Vira z Corony, ovládaného čínskými padouchy s měšci plnými zlaťáků a netopýrem ve znaku. Rozhodně si nechci hrát na vtipnou na úkor současné situace, ale kdybych se občas nezasmála, asi bych se tak trochu zbláznila.
Potíž je v tom, že když se usmívá člověk v roušce, ten druhý člověk v roušce to nepozná.
Tak jsem dnes musela po jedné své ironické poznámce v lékárně výslovně zdůraznit, že se směju a nejsem naštvaná. Zamlžený pohled přes ochranný pás igelitu mi napověděl, že se směje i protistrana. Ovšem některé aspekty rouškované už tak moc směšné nejsou. Třeba když se jako já snažíte držet krok s moderními technologiemi a platíte telefonem. Telefonem, který se odemyká a platí pouze na základě Face ID, tedy scanování obličeje. Celého obličeje.
#338 Malé záchytné body
Co teď? Sundat roušku uprostřed kontaminovaného území a podívat se do displeje? Opatlat zamořenými rukavicemi peněženku a hledat platební kartu? Nebo zkusit zapařenými prsty najít nějakou hotovost? Technika jde pořád dopředu, ale s některými věcmi prostě inženýři nepočítají. Ten čudlík, který v předchozím modelu telefonu snímal můj otisk prstu, by mi už také nepomohl, neboť mám na sobě zimní rukavice a nehodlám je sundat dřív, než za mnou zapadnou domovní dveře. Dobrá zpráva je, že už vlastně skoro nic nenakupuju. Nejen že skoro není kde, ale ani není proč a pomalu ani za co.
Jednou z nejzbytečnějších věcí v mém životě se stala rtěnka. Bez ohledu na to, zda je či není slíbatelná, je pro tuto sezonu mrtvá.
Pokud si schovám své rezavé vlasy pod čepici, téměř nikdo mne podle škvíry na oči nepozná. A tak si je nemaluju taky. Stejně si na ně funím jako ostatní a často ve větru a slunci pláču. Pot ani slzy však není radno otírat, protože by mě mohl někdo nahlásit, že se dotýkám obličeje. Stačí, že mi do roušky teče sopel a stěží potlačuju kýchnutí. Myslím, že dnes už po Hepčík! určitě nenásleduje srdečné zvolání Na zdraví!
Zatím nám venku poletují sněhové vločky, a tak se nemusím trápit otázkou, jestli budeme rouškovat až do léta. Rozumějte, já jsem pro každé opatření, které nás chrání! Ale to ještě neznamená, že si z toho nemůžu dělat legraci.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III. – pokračování
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III.
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry II.
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry I.
gutentor-overlayPsát budou stroje. A kdo to bude číst?
gutentor-overlaySeznam TOP 50
gutentor-overlayŽeny sobě
gutentor-overlay
Naprosto souhlasím! A nutno dodat, že jsem se pobavila.