Tak přišel první mráz. Ty dva nejkrásnější muškáty, které mi včera bylo líto ostříhat a zazimovat, jsou teď pokryty jinovatkou a jejich krása zamrzla v němé výčitce. Mně je taky zima a dalších pár měsíců bude. A koho to zajímá? Jo dřív, to bývávaly jiné zimy, a taky jsme přežili.
Dnes při snídani a pohledu z okna na bílý trávník jsem si vybavila, co všechno pro nás příchod zimy znamenal, když jsme byli děti.
Foto: Pixabay
Dnes při snídani a pohledu z okna na bílý trávník jsem si vybavila, co všechno pro nás příchod zimy znamenal, když jsme byli děti. Hlavně teplou košilku, zakasanou do kalhotek. Béžové punčocháče, které se po zpocení zvětšovaly a dělaly varhánky, zejména na chodidlech, uvězněných v nějakých nepohodlných zimních botách. Ty byly samozřejmě nejméně o číslo větší, kdyby nám vyrostla noha. Doma pletené svetry na knoflíky, které u krku a zápěstí hrozně kousaly (To je pravá vlna! Ta tě zahřeje!).
Nejhorší ze všeho byly čepice. Vysoká monstra, vycpávaná pod bambulí zmačkaným igelitovým sáčkem, která se zavazovala pod bradou.
Šňůrka se zařezávala do mrznoucí brady, ale nešlo ji povolit ani rozvázat. Ruce jsme totiž měli uvězněny v pletených palčácích, spojených mezi sebou gumou provlečenou rukávy. Abychom je neztratili.
Těsně předtím, než jsme nacpaní v tuhých kabátcích a promokavých bundách vyrazili čelit nástrahám počasí, mě s bratrem maminka postavila na chodbě do řady a vytáhla modrou krabičku krému Nivea. Nabrala ho na prst, poťupala čelo, nos, bradu a obě tváře a pak rukou řádně rozetřela. Tu vůni cítím dodnes. Člověk sice vyrazil ven zpocený, s punčocháči zchrutými v botě a s tváří lesklou krémem, ale maminka byla klidná. Teď už se nám nemohlo nic stát.
Dnes máme všechno oblečení funkční a boty s membránami. (Maminka spojení funkční oblečení absolutně nechápe. To jako to ostatní je nefunkční nebo co?) Vše přiléhá k tělu jako druhá kůže, neškrtí, neškrábe. Je to lehké, teplé, nic to neváží. Můžete v tom běhat a nezapotíte se. Můžete to vrstvit a nezmrznete. Krémy na našich obličejích mají UV filtry a molekuly kyseliny hyaluronové. A boty nastříkané speciálním sprejem nepromoknou, ani když přebrodíme řeku.
Prostě nuda, nuda, nuda. Děti vůbec nebudou mít na co vzpomínat.
Máme se dobře a je to dobře. Ale až začneme nadávat, že letos nikam nemůžeme, že je to teď tak a tak a ne tak, jak jsme zvyklí, že to naše pohodlíčko je o něco méně pohodlné než bývalo, vzpomeňme si na své dětství. Neměli jsme nic nebo něco málo a byli jsme šťastní. Namažte si tváře Niveou a vyrazte do kraje, kde jste vyrůstali. Uvidíte, že vás vzpomínky zahřejí více než bombardino na italské sjezdovce.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář