23. ledna 2016
Soumaya
Pátek 22. ledna
Za dva týdny v Mexiku už si zvykáme na to, že v této zemi je všechno možné. Jak říká pan Emil: Cokoliv o Mexiku řeknete, je pravda. Je tu největší bída i největší bohatství. Největší zima i největší horko. Nejlepší kuchyně i nejhorší jídla. Nejpříjemnější lidé i největší zločinci. Člověk té směsici musí přijít na chuť.
Nemáme šanci zemi poznat, ochutnáváme pouze zlomky jako bonbony v nekonečné krabici. Metrem jezdíme jako velcí frajeři, Jarda stopuje a zastavuje pesary jako nic a pohybujeme se po městě i okolí sami bez doprovodu. A stále žasneme.
Druhý den po návštěvě pyramid jsme se s Jiřinou vydali do čtvrti Mexico City zvané Polanco. Stojí tady neobyčejná šestipatrová budova o výšce 46 metrů pokrytá asi 16 tisíci hliníkovými obklady šestiúhelníkového tvaru.
Pohled zvenku člověku podlomí kolena. Mexický architekt Fernando Romero navrhl něco zcela výjimečného. Zakázku mu zadal jeho tchán, miliardář Carlos Slim, majitel rozsáhlé sbírky výtvarného umění, kterou z velké části v tomto svém soukromém muzeu vystavuje. Vstup je pro všechny zdarma a nutno říct, že mají pořád plno. Kéž by tak osvícených miliardářů bylo na světě více a snažili se společnosti vracet, čeho se jim dostalo!
Když jsme vyjeli do 6. patra budovy bez oken a vystoupali do galerie pod stropem, zmocnilo se mě takové dojetí, že mi vytryskly slzy a podlomila se mi kolena. Kruhová bílá galerie osvětlená sluneční září ze světlíku byla plná těch nejúžasnějších soch a artefaktů.
Auguste Rodin a jeho mohutné sochy vedle tenkých, dlouhých, špičatých, kulatých a šišatých bláznivých děl Salvatora Dalího. Žádné ohrádky, vitríny ani omezení. Geniální díla své doby měl člověk na dosah klepající se ruky. Letmý pohled na Jardu napověděl, že je asi ve stejném duševním rozpoložení. Chodili jsme galerií jako dvě děti ztracené v hračkárně a nemohli jsme se té krásy nabažit.
V šesti podlažích spojených dlouhými spirálovitými sestupy jsou tisíce děl těch největších mistrů. Van Gogh, Chagall, Rubens, da Vinci, Renoir, Murillo a Tintoretto. Díla starých evropských malířů, latinskoamerická díla i celé patro artefaktů z Dálného Východu.
Nedá se to na jeden zátah zvládnout, člověk i té krásy snese jen určité množství. Celý den chodím s hlavou v oblacích a přemýšlím si o svých věcech, potřebuji si ty myšlenky nějak uskládat. Těch zážitků je tolik, tak protichůdných, že jde doslova o kulturní šoky.
Jdeme to rozchodit do města, i když projít se někde znamená vzít si nejprve taxi, aby vás dopravní zácpou převezlo o kus dál, protože městem se nedá jen tak procházet. Aspoň mezi čtvrtěmi určitě ne. Všude je hrozně daleko a všude je neuvěřitelné množství aut. Jeden „taxista“, jak jim říká Jiřina, tvrdí, že v pátek večer se tady v centru města pohybuje asi pět milionů lidí. Pět milionů lidí!
Konečně jsme na ulici, která nese jméno prezidenta Masaryka. Avenida Presidente Masaryk je jedna z nejluxusnějších ulic v hlavním městě, kde jsou rozesety obchody světových značek. Jarda: Jaký byl nejoblíbenější Masarykův strom? Asi palma. Tatíček Masaryk by patrně nevycházel z údivu. Avenida nese jeho jméno díky iniciativě mexického prezidenta Cárdenase, který TGM velmi obdivoval a v roce 1936 po něm pojmenoval jednu hlavní třídu.
Ale i tak jsme jako Češi hrdí na tuto českou stopu uprostřed vzdáleného kontinentu. V Mexiku ostatně ani ten Masaryk nikdy nebyl (a my jo, heč!).
Ze světa do vlasti a zase zpátky. Večerní procházka Zócalem, již bez vánoční výzdoby s totálně prázdným obrovským oploceným prostorem uprostřed. Já tomu místu prostě nemůžu přijít na chuť.
Zato v ulicích kolem tepe horečka páteční noci. Davy proudícími sem a tam probleskují lasery diskoték, lidé se srocují kolem mladých rapperů a breakdancera. Historické paláce střídají uličky zlatníků a opět míjíme Dlaždičkový dům (Casa de los Azulejos), kde jsme při první návštěvě centra obědvali.
Jako z jiného světa působí kostel Iglesia San Francisco na místě prvního městského kláštera z roku 1524. Jarda to nazývá kulturním determinismem (studoval 8 let čtyřletý obor na vysoké škole), ale při pohledu na některá ztvárnění Krista se prostě nedá než vybuchnout smíchy. Snažím se ovládnout, ale uznejte, někdy je to fakt těžké.
Ostatně různým mezoamerickým ztvárněním Krista bych se ráda ještě věnovala, stejně jako zdejší dopravě. Jen najít čas na psaní. Čeká nás poslední víkend v Mexiku a už teď cítím, že mi ta země bude hrozně chybět. Je obrovská, divná, překvapivá, vlídná i nevkusná, ale nějak jsem si to tady prostě zamilovala.
Mějte se moc hezky
Váš Zoufalec
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář