Celá léta sním o tom, že vydám vlastní knihu. Už jsem se dostala do části jedné, pomohla jsem na svět asi dvanácti publikacím jiných autorů a můj hlas uslyšíte ve sboru na čtyřech cd nosičích. Až teď jsem zjistila, že mou fotku najdete i na titulní straně knihy. Byl to doslova šok!
Nebyl to však šok radostný. Když Markétka poslala našemu pěveckému sboru, kterému začali říkat ženský místo dívčího jen kvůli takové maličkosti, že jsme už skoro všechny vdané a máme dohromady kupu dětí, fotku 17. dílu Toulavé kamery, nevěřily jsme svým očím. Při procházce po knihkupectví se uviděla v koláži něčeho tak nepopsatelného, že se o to musela, přirozeně, okamžitě podělit. Pár koní, kostra šelmy, kostel, zámek, květiny, komín s čápem, zbrojnoš, máselnice. A hned vedle ní, zhruba ve stejné velikosti, já. Teda já s šišatou hlavou a cizíma nohama v krpcích, které nenosím. No posuďte sami, jestli mě najdete.
Teď už jsou slova zbytečná, což? Nikdo z nás si podobnou fotku nepamatuje. Je na ní jen malá část Jaderniček, stojíme vedle sebe zpřeházeně tak, jak nikdy nestáváme. My jsme skutečné, ale jinak je to virtuální realita jak vyšitá. Pátráním ve vlastní paměti jsme rekonstruovaly, že jde o naše zpívání na soukromé akci v Držkové, kde jsme halekaly dolů do údolí. Kdysi hodně, hodně dávno. Dokonce tak dávno, že jsme opravdu měla krpce. Kdo to fotil? A jak se k té fotce dostala Česká televize? My jsme v pořadu Toulavá kamera neúčinkovaly. Prostě stovky otázek o autorském právu a ochraně osobnosti. Protože souhlas s něčím podobným bychom nikdy nikomu nedaly. Rozhodně ne v kombinaci se štěňátky, která by mohla být pro někoho roztomilejší než my.
Kniha vyšla v roce 2013. Šest let jsme žily v blažené nevědomosti. Teď se můžeme buď soudit nebo se nad to povznést a brát to jako absurditu.
Závěr dne #273 zní: Choďte do knihkupectví co nejčastěji. Vždycky tam najdete něco, co vás překvapí. Třeba sami sebe.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář