O jednu záhadu se s vámi chci rozhodně podělit. Záhadu bílého jogurtu.
Vstávala jsem včera za kuropění a jela jsem k zubaři jako ohlášený bolestivý případ, kterým je věnována doba před dobou ordinační. Večer jsem se věnovala meditaci a samoléčení, takže jsem spala jako dub a ráno mě samozřejmě nebolel žádný zub. Pro všechny případy jsem si ale vzala do tašky velkou vodu a velký bílý jogurt, který bych snad polkla i v největších bolestech. Tašku jsem nechala pod zadními sedadly v autě a vydala se na cestu.
Jít k zubaři v roušce je samo o sobě dost bizarní. Vylepšila jsem to i tenkými černými gumovými rukavicemi, v nichž se parádně potí ruce a za normálních nevirových časů slouží asi k vyšetřování konečníku. Vyplnila jsem dotazník a po křestním jméně v podpisu přestalo psát pero. Chtěla jsem do kolonky Zvláštní sdělení dopsat: Já se bojím!, ale už nebylo čím. Už nebylo úniku.
Nothing Found
Nemůžu říct, že bych se bála sedět na zubařském křesle, protože tady se leží. Člověk je ještě o něco bezmocnější, asi jako chrobák převrácený na krovky, a ani ti nejpružnější pacienti zubaře nedokážou kopnout. Upřímně se snažil zjistit, který je to ten zlobivý zub, kterým mi při každém loku něčeho studeného projížděla žhavá jehla. Napřed mě nebolel žádný zub, do kterého klepal, píchal, studil speciální vodičkou. Pak mě naopak začaly bolet úplně všechny. Ani rentgen nenapověděl, který zlobivec se skrývá v davu spolužáků a nechce se přiznat. Vyšetřování ředitele před nastoupenou třídou bylo marné.
Odešla jsem z ordinace bez zákroku, jen s dvěma tubičkami vzorků pasty pro citlivé zuby. Citlivější povaha jako jsem já vycítila, že ta shovívavost sestřičky i pana zubaře je přirozená, asi jako když pomůžete stařence s nákupem. Zdrží vás to, ale pak si jdete po svých. Rozbolely mě nejen všechny zuby, ale i celá hlava, migréna na spadnutí.
Když jsem přijela domů, vzala jsem tu tašku zpod zadních sedadel. Voda v ní byla. Jogurt ne.
Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala jsem se i pod pedály. Nic. Jogurt se prostě ze zamčeného auta vypařil. Když přijel můj muž, i on, s důsledností jemu vlastní, prohledal všechna zákoutí mého hipsterského autíčka. Co myslíte? Nenašel nic. Na svatého Jiří vylézají hadi, štíři. A do jedné z těch černých děr spadl i můj bílý jogurt. Jiné vysvětlení není. Protože jogurt nebyl ani nikde na zahradě na cestě k autu, ani doma na schodech, chodbách. Ani v ledničce. Byl stoprocentně v té tašce s vodou. Byl, a není.
Záhada bílého jogurtu je již druhou událostí nepochopitelného zmizení hmoty v naší rodině za poslední týden. Můj muž si nedávno pověsil svou oblíbenou roušku na kliku dveří nad schody. Když zazvonila očekávaná dodávka nové pračky, rouška nebyla. Zuzka na ni při šití použila výraznou modrobílou látku, kterou nepřehlédnete ani z konce ulice. Nebyla to rouška, který by splývala s interiérem našeho domu. Prohledali jsme každý kout, ale tu roušku jsme prostě dodnes nenašli. Byla, a není.
Podlé mé teorie se zlomyslná rouška schovala ve staré pračce, kterou si ten den zase odvezli, vstříc dalšímu dobrodružství. Možná řádí někde v dáli společně s mým bílým jogurtem a smějí se jako blázni při představě, jak usilovně je všichni hledáme. No co už. Hlavně že my tady ještě pořád jsme a doufám, že ještě dlouho budeme.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář