Piš, piš, piš nebo tě sní myš! To jsme psávali na zadní stranu dopisní obálky, abychom povzbudili své kamarády k vyšší frekvenci dopisování. Dopisování stálo úsilí, čas, nějakou tu korunu na obálku a papír a taky na poštovní známku. Vyhlížení pošťačky, která se od školy přes cestu vydala přímo k nám, bylo třeba o prázdninách každodenním rituálem.
Klapne už konečně kovová schránka v domovních dveřích?
Hypnotizování bílého psaní, viditelného v tmavé chodbě přes prosklené dveře i z protilehlé terasy, je dávnou minulostí. Dnes už se spíše děsím, která instituce mi píše, posílá fakturu, vyúčtování a informace o nedoplatcích. Občas potěší pohlednice z cest mé milé kamarádky Hanky a rodinná přání vánoční a velikonoční. Blahopřání k narozeninám od skorotety. A to je tak zhruba všechno. Už nevyhlížím ani pošťačku, ani obálku napěchovanou milými, zábavnými či láskyplnými slovy. Proto mě vždycky dost zaskočí, když přijde něco nečekaného. Zásilka, pro kterou musím jít až na poštu, nikdy nevěstí nic dobrého. Obsílku či předvolání. Poslední varování. A pak proti svému podpisu dostanu na přepážce balíček s dárkem.
Malé intermezzo. Mám teď období reminiscencí. Sumíruju si v hlavě, co jsem vlastně za těch posledních pár desítek let všechno zažila, s kým a kde. Můj život byl mnoho let docela fičák, takže takové menší zastavení opravdu přišlo vhod.
Najednou jsem si uvědomila, že nejdůležitější nebylo, CO jsem dělala ani KDE jsem byla, natož jakého POSTAVENÍ či jiné exkluzivity jsem dosáhla, ale S KÝM jsem to nejdrahocennější, co mám, tedy svůj čas, strávila.
A protože pracuju už od své plnoletosti, spoustu těch výjimečných lidí jsem potkala právě v práci. Někdy je to krátkodobý vztah, který zaniká s pracovní smlouvou, což je přirozené. Ale někdy se v boji proti společnému nepříteli nebo v podpoře společného zájmu zrodí něco víc než jen spolupracovník/ spolupracovnice. Říkám tomu bezgenderově SPŘÍZNĚNÁ DUŠE.
A tady se dostáváme zpět do vyprávění. Jednou z těch dušinek, které si snažím v životě udržet alespoň občasnými setkáními Petrohradské partičky, je Vlaďka. Byla jsem u toho, když se její život otáčel novým směrem v osobní i pracovní rovině. A jsem moc šťastná, že to byly změny k lepšímu! Snad se jí konečně začíná vracet všechna podpora, kterou dává celý život lidem kolem sebe. I mně. V balíčku od Vlaďky byl deník Cesta tam a zpět, jehož prostřednictvím člověk hledá odpovědi na zadané otázky po celý rok a pak znovu a pak znovu.
Otázky jsou stejné, ale odpovědi se jistě budou každý rok lišit. Já to ještě nevím. Zatím jedu první řadu odprostředka. Já, která tak miluju přesné starty na Nový rok nebo aspoň na začátku měsíce či týdne, jsem se do toho dala prostě odpoledne uprostřed týdne. Protože když na vás někdo myslí, chcete se ukázat v tom lepším světle. Zasloužit si jeho pozornost. Poděkovat zvýšeným úsilím. Ale pak jsem pochopila, že o to vůbec nejde. Že mi Vlaďka mezi stránkami v deníku šeptá: buď úžasná sama sobě a kvůli sobě.
Hledej svoje otázky a svoje odpovědi. Je to tvůj deník. Je to tvůj život.
A tak beru i tento deník jako korespondenci. Někdo se ptá a já odpovídám. Nemusím nic odesílat ani olizovat známku. Stačí se držet tématu, formulovat myšlenky a vyhlížet každý den odpovědi, které nepřinese pošťačka, ale které si do schránky vhodím já sama. Někdy stačí, aby vás někdo přátelsky a láskyplně pošťouchl na cestě k poznání, že nejdůležitější ze všech lidí v mém životě jsem já sama. Možná si to napíšu na růžový dopisní papír a pošlu poštou v obálce nadepsané Úžasná Bára.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář