Významný český spisovatel a publicista Arnošt Lustig (1926-2011) vzpomíná na svého kamaráda, prozaika, novináře a sportovního reportéra Otu Pavla, vlastním jménem Otta Popper (1930-1973), a zachycuje přitom i proměny doby, kterou prožívali. Oba pojilo celoživotní přátelství – kromě spisovatelské profese, v níž vynikali, je spojovaly podobné životní osudy, tragicky poznamenané holocaustem.
S Otou Pavlem si padli do oka na první pohled. „Ota Pavel, můj kamarád. Jsem pořád s ním. I pouhou vzpomínkou na něj se cítím bohatý. Měl jsem štěstí kamarádit se s člověkem, který je pro každého jen jednou,“ vyznává se Arnošt Lustig. S Otou se znal osmadvacet let a kamarádili se už v době, kdy ještě nebyl slavný. Arnošt dobře znal i jeho zajímavou a inspirující rodinu. Když otce se dvěma staršími syny odváželi Němci jako miliony dalších Židů do koncentračních táborů, doma zůstal jen Oto s maminkou. Rodina měla nebývalé štěstí, když se po válce všichni zase setkali a mohli spolu žít.
Arnošt Lustig se vrací také ke svým krutým prožitkům, když byl v šestnácti poslán do koncentračního tábora v Terezíně a poté do Osvětimi a Buchenwaldu. Opakovaně byl odsouzen k smrti zastřelením a několikrát měl jít do plynu. Štěstí při něm však stálo i v dubnu 1945 při úprku z pochodu smrti do Dachau, po němž se dostal do Prahy, kde se až do osvobození ukrýval. Zamýšlí se nad chováním lidí v kritických situacích, nad projevy jejich povah i otázkou dobra a zla v člověku.
Život si oba kamarády brousil ke své podobě. Arnošt Lustig popisuje, co Ota prožil v roce 1964, když jel jako sportovní reportér s čs. výpravou na IX. Olympijské hry do Innsbrucku, kde nejspíš v důsledku traumatického zážitku u něj propukla těžká duševní porucha. V dalších letech se střídalo zlepšení s propady do depresí, vidin a bludů, stavů, které byly stále častější. Navzdory tomu napsal v tomto období svá nejvýznamnější díla Jak jsem potkal ryby nebo Smrt krásných srnců.
V roce 1968 Arnošt Lustig emigroval, a vrátil se na pár dnů o rok později na sjezd Svazu čs. spisovatelů. To bylo naposledy, kdy se s Otou setkali. Udržovali pak čilou korespondenci a občas si volali. Vzájemně se kritizovali a opravovali i doplňovali svoje práce. Chovali k sobě úctu a byli si oporou. Arnošt Lustig oceňoval Otovu laskavost, s jakou vnímal lidi. Nikdy svými řádky nikoho neurazil a za úspěch považoval postihnout věrohodně charakter postavy svého příběhu, v jehož realistickém pojetí se projevoval čtenáři tolik obdivovaný smysl pro básnivost. „Obestíralo ho tajemství, kterému ještě nikdo nepřišel na kloub, ani spisovatelé, ani čtenáři. Vlní se to mezi řádky. Jedno z tajemství, s nimiž můžeme žít, aniž by nám rozpolcovala duši.“ Psaní ho nikdy nezradilo, bylo mu věrnější než lidi a dodávalo mu odvahu, dodává Arnošt Lustig.
„S Otou bylo všechno hezčí. Rád bych k tomu našel klíč. Možná že je to jedna z věcí, které se ani vysvětlit nedají, protože k vysvětlování nic není. Opíralo se to o společnou zkušenost, o společnou profesi a společnou ctižádostivost. O společnou vidinu, že stačí žít a pracovat, aby člověk dosáhl, čeho chce dosáhnout ze všeho nejvíc. Psát.“
Arnošt Lustig chtěl „dostát předsevzetí napsat poctivou vzpomínku na kamaráda, aby to nebyl pomník, náhrobní kámen ani úmrtní oznámení. Musí psát o jeho bratrech a lidech a věcech kolem, a protože takovou věc píše člověk jednou za život, bude se snažit, aby byla stručná i co nejcelistvější.“
Jedinečná vzpomínková kniha napsaná znamenitým způsobem, podává svědectví o pevném přátelství dvou slavných osobností. Přibližuje jejich životy, touhy, úspěchy i nezdary, a zároveň neklidnou, tíživou dobu, v níž žili. Je psána s otevřenou upřímností, s citem, láskou k životu i k přátelství a věrně zachycuje dobu a její proměnlivé události, formující minulou generaci i nás pamětníky.
Kniha vychází k jubilejnímu stému výročí narození Arnošta Lustiga.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář