Jsem od dětství náruživá čtenářka. Miluju knihy, jejich vůni, ohmatané hřbety, staré poznámky vepsané tužkou na okraj stránek. Miluju knihy tak, že nejsem ochotna se o ně dělit s nikým, opravdu s nikým. Občas musím nějakou půjčit, protože by vypadalo blbě, kdybych řekla ne někomu blízkému, ale srdce se mi svírá. Buď mi ji zapomene vrátit, nebo ji očte nebo ji pomalují děti.
Pokud jde o knížky, jsem sobec. Chci si je očíst a pomalovat sama.
Proto skoro nechodím do veřejných knihoven, byť je považuji za skvělá místa. Nechci si knihy půjčovat, chci je vlastnit. Ať si doba vykračuje digitální době vstříc, e-knihy jsou sice ihned dostupné a online, ale prostě nevoní. Svítí modře do prostoru z obrazovek a rvou mi oči.
Moje knihovna, to nejsou vyrovnané řady nablýskaných a nikdy neotevřených knih, na které padá prach. Tedy, padá na ně prach, to ne že ne. Ale jinak jsou to seskupení spíše nahodilá, vyvracející se do stran a rostoucí do výšky. Otevřené knihovny z Ikey jsou sice praktické co do úložnosti, ale nejcennější svazky mám přece jen ve staré zasklené knihovně po babičce. A pak jsou knihy volně loženy všude po domácnosti, kde nejsou sportovní potřeby, věci a časopisy mého muže. Dva světy tady žijí vedle sebe a občas se protnou. Ke snídani si občas přečtu zajímavý rozhovor ve Sportu a můj muž občas potřebuje velkou encyklopedii, aby zatížil něco slepovaného.
Kdyby se to sečetlo, myslím, že za knihy jsem utratila nejvíc peněz z celého vybavení domácnosti. My tedy skoro nic nemáme, většinu věcí jsme zdědili nebo koupili před mnoha lety. A tak nám to vyhovuje. Domácnost je útulně zabydlená, místy vybydlená, ale nemáte strach upustit smítko, přejít v botech na terasu nebo narušit fotogenické rozložení designových věcí. Žádné tady nenajdete. U nás by mohl loupit jen nenáročný knihomol nebo cyklista.
Knihy dodávají domovu duši a mé duši vůni domova.
Nothing Found
Přesto se pár let zpátky stalo něco zvláštního. V hromadách na nočním stolku, peřináči, verandě a v pracovně se začaly objevovat knihy, které bych si nikdy dříve nekoupila. Rozumějte, já miluju krásný, košatý, bohatý jazyk románových příběhů. Nedám dopustit na ruskou klasiku či anglické a americké (a několik severských) detektivky ze staré školy. Ságy, epopeje, básně, komiksové zkratky i mikropovídky, všechno beru. Čtení rozšiřuje obzory i slovní zásobu. Kdo nikdy nepropadl kouzlu knížky, kterou musíte číst celou noc, neví, co je to tolik proklamované „flow“. Stav hlubokého soustředění, při němž čas plyne zcela mimo vás.
Ale najednou jsem se ocitla na životním scestí nazývaném krize středního věku a smetla mne vlna takzvaných knih osobního rozvoje.
Mám jich desítky, možná už stovku. Některé jsou skvělé a jiné úplně pitomé. Říkají omleté pravdy v nových souvislostech a navzájem se vykrádají. Přesto jsou jako droga. Co kdyby v té další, nové, příští bylo něco, co mně opravdu ukáže novou cestu? Co když jsou mezi kapitolami nějaká poselství, která mne osloví a změní můj život v lepší, šťastnější, plný úsměvů a úspěchů?
Je to jako hledání elixíru života na dvoře Rudolfa II. Zkumavky a bublající kapaliny v různých poměrech vypadají velmi efektně, ale výsledek vlastně žádný.
Trocha smradu, trocha adrenalinu, trocha vědeckého bádání a hodně ztraceného času. Ne že by to byl úplně promarněný čas a vyhozené peníze. To zase ne! Jen je třeba neztratit se v těch návodech na šťastné životy natolik, že vám ten vlastní život uplyne mezi prsty. Stalo se mi, že jsem přestala psát. Stále jsem jen četla jednu knihu za druhou. Nasávala jsem informace a rady a moudra tak dlouho, až se ze mne stala nacucaná houba. Ta je vám prakticky k ničemu, dokud ji zase nevyždímete a nenecháte vysušit. A tak teď pracně vypouštím z hlavy všechny seznamy věcí, které chci mít, a osoby, kterými chci být. Neanalyzuju své dětství a nepředříkávám si před zrcadlem: Miluji tě. Jsi krásná a šťastná. Neposílám do vesmíru svá přání ani se už nesnažím vědecky bojovat s prokrastinací.
Udržela jsem si jen pár návyků, které mne opravdu posouvají dopředu.
- Úžasná rána – jitřní čas jen pro mne v přírodě či u ranních stránek deníku.
- Soustředit se na pozitivní věci a představy.
- Hluboký nádech a výdech, kdykoliv si vzpomenu.
- Pít vodu na lačno.
- Chůze místo běhu, ideálně 10 tisíc kroků denně.
- Žít v přítomném okamžiku a moc neplánovat.
- Být sama sebou.
Nejtěžší bude naskládat všechny ty chytré knihy na hromadu a odolat pokušení v nich opět hledat to, co už dávno vím. Že je lepší něco udělat než o tom snít.
Každý tvůrčí člověk má krize a pochybnosti a hledá výmluvy, proč nemůže tvořit dál. I já jsem málem nechala Úžasnou Báru upadnout v zapomnění, přestože jsem měla pro psaní blogu zdánlivě ideální podmínky. Ale čas, který jsem věnovala hledání a přemýšlení, nebyl úplně marný.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář