Jste milující rodiče, přesto je těžké pro vás pojmenovat pocity své a pocity dítěte? Říkáte si, že jsou emoce znakem slabých dětí/lidí? Zažíváte pocit prázdnoty, který neumíte vysvětlit? Vznikl i u vás během vašeho života neviditelný deficit, který si nesete. Nenaučili jste se pracovat se svými (ani cizími) emocemi.
Stává se vám, že
- Máte pocit, že děláte maximum, přesto jste si s dětmi vzdáleni.
- Soustředíte se hlavně na to, aby dítě bylo slušné, úspěšné, samostatné a „v pohodě“, ale méně na to, co skutečně prožívá.
- Když je dítě smutné, rozzlobené nebo zklamané, máte tendenci to rychle spravit, vysvětlit nebo zlehčit („to nic není“, „to přejde“, „musíš být silný“).
- O pocitech se doma moc nemluví. Řeší se fakta, výkony, povinnosti.
- Nepříjemné emoce vás znejistí. Raději je uklidíte ze stolu a něčím se rozptýlíte, než abyste u nich chvíli zůstali.
Dobré úmysly nestačí
S největší pravděpodobností jste rodič, který obvykle sám vyrostl v prostředí, kde se o emocích příliš nemluvilo. Ne že by tam nebyla láska, ale pocity se neřešily. Neučilo se, jak je poznat, pojmenovat, zvládnout. Emoce byly spíš nepraktické, přehnané nebo „zbytečné“. Dítě pak vyrůstá s tichým pocitem prázdnoty, který si neumí vysvětlit. Má střechu nad hlavou, jídlo, podporu, jen mu chybí něco, co nejde přesně vyjádřit. Pocit, že jeho vnitřní svět je viděn a brán vážně.
Vzniká tak neviditelný deficit, který si mnohdy neseme celý život. Nenaučil nás nikdo pracovat se svými (ani cizími) emocemi. Sebeobviňování je bohužel pak častým „dědictvím“ tohoto typu výchovy. Když se pak člověk stane sám rodičem, předává dál přesně to, co už si sám zažil.
Jestliže jste vyrostli v rodině, kde se o pocitech mlčelo, přece nemůžete čerpat z něčeho, co jste sami ani nedostali. Tenhle typ zanedbávání naštěstí není o nedostatku lásky, ale o nedostatku dovedností, a ty se dají naučit.
Kde začít?
Pokud si nevíte rady se svými pocity, nebo je toho na vás příliš, nikdy není na škodu poohlédnout se po terapii, případně se na první krok zeptat svého lékaře či lékařky. Terapie bývají placené, ale jsou možné i zcela zdarma, ty nabízejí některé charitativní organizace jako Charita ČR nebo v Praze například SOS centrum Diakonie.
Zlačněte se změnou u sebe a třeba hned dnes:
- Na minutu se zastavte (třeba cestou v MHD) a přemýšlejte: Co teď cítím?
- Pojmenovat konkrétně, co cítíte: Místo „je mi blbě“ buďte přesnější. Cítím zklamání, přetížení, napětí..
- Mluvte o emocích nahlas: nemusíte být básník, stačí stručně. Třeba „tohle mě dneska opravdu potěšilo/znervóznilo“ atd.
- Pokud chcete, můžete si psát i deník: Každý večer stačí zaznamenat jednu situaci z uplynulého dne, jakou jste při ní cítili emoci, jak jste reagovali a jak byste chtěli reagovat příště, když by stejná nebo podobná situace nastala.
Když budete chtít máte možnost tento vzorec, který jste po rodičích převzali změnit a svým dětem nabídnout jiný přístup.
Zdroj: Autor – Justýna Malásková; Siegel, Daniel J.; Bryson, Tina Payne. The Whole-Brain Child.
New York: Bantam Books, 2011; Bowlby, John. Attachment and Loss. Vol. 1: Attachment.
New York: Basic Books, 1969; Goleman, Daniel. Emotional Intelligence: Why It Can Matter More Than IQ.
New York: Bantam Books, 1995; David, Susan. Emotional Agility. New York: Avery, 2016
Buďte první kdo přidá komentář