Moje máma se léta pohybovala ve školství: nejprve jako učitelka mateřské školky, posléze jako vychovatelka v družině. V obou rolích ji její svěřenci milovali a ona s nimi vycházela až neuvěřitelně. Pro tohle povolání se doslova narodila. Když jsem se jí ptala, jak je možné, že ji děti vždycky poslouchají, se smíchem odpověděla: „To je jednoduché. Musíš zjistit, kdo je největší sígr. Když si ho získáš, máš vyhráno.“
Jednou jsem tohle získání zažila přímo v akci. Byla jsem tehdy v maturitním ročníku na střední škole a měli jsme zrovna svatý týden. Abych si odpočinula od učení, měly jsme s mámou v plánu zajít odpoledne na návštěvu k našim známým a byly jsme domluvené, že ji předtím v družině vyzvednu.
Mámu jsem zastihla na školním hřišti, kde právě se skupinou zhruba desetiletých kluků hrála fotbal. Nic jí nebránil ani fakt, že dopoledne se zastavila u kadeřnice, kde si pro příležitost zmíněné návštěvy nechala načesat tehdy velmi módní proplétaný drdol – účes neúčes, pronásledovala balon jako Panenka v době své vrcholné formy.
„Ahóóój!“ pozdravili se se mnou kluci, kteří mě znali z fotbalu. „Pojď si s námi zahrát!“ lákali mě a hned se začali hádat, za který mančaft nastoupím.
„To ne, nebudeme teď měnit sestavu,“ utnula máma hádku. „Támhle si sedni ke Kájovi,“ pokývla hlavou směrem k lavičce.
Babiččino proroctví. Nudu neznám!
Posadila jsem se na střídačku vedle zmíněného svěřence, a zatímco jsme sledovali napínavý zápas, dali jsme se do řeči.
„Proč nehraješ?“ otázala jsem se Káji, se kterým jsem se znala ze hřiště. Hrál dobře a rád, takže mi to bylo divné. „Byl jsi přespočetnej?“
„Nehraju za trest!“ dostalo se mi částečné informace.
„Aha – distance. Cos vyvedl?“ byla jsem v tu ránu doma. Kája byl opravdu přeborník na lumpárny.
„Souška učitelka spáchala JUSTIKÁLNÍ omyl,“ zaškaredil se směrem k mojí mámě.
„Justiční?“ mírně jsem ho poopravila.
„Oba dva,“ povýšil svoji nevinu a jal se mi vysvětlovat, jaké nespravedlnosti se mu dostalo.
Vtom jeden z žáků kopl mámě vysokou přihrávku, přesně tak na to, aby ji zpracovala hlavou. Všichni jsme zatajili dech.
Zcela pochopitelné by bylo, kdyby vzhledem k pracnému drdolu uhnula. Máma však nezaváhala ani minutu a dobře mířenou hlavičkou umístila merunu do brány. Všichni propukli v jásot.
Hobby, které mě přivádělo k zoufalství
„Tyjo, vidělas’ to?“ obrátil se ke mně Kája. „To bych vůbec nečekal, že tu přihrávku souška zpracuje. Spíš jsem myslel, že ji zahodí! Je fakt dobrá,“ podíval se na moji mámu obdivně – a pak zas posmutněl. „Akorát se bojím, že tu moji lumpárnu hned práskne mámě. A to bude průšvih. Máma mi dá zaracha a já nebudu moct na hřiště… Hele,“ otočil se znovu na mě co na poslední naději, „nemohla by ses za mě přimluvit? Víš, aby nežalovala…“
„Přimlouvat se za tebe nebudu. Ono to totiž není potřeba – moje máma si to vyřídí přímo s tebou a žalovat nebude. Nedělá to,“ ubezpečila jsem ho. „Ostatně: je ti jasný, že dneska se fotbal hrál především proto, abys ty za trest seděl, že jo? Ale jestli chceš poradit, hleď zítra sekat latinu víc než obvykle, bude si tě hlídat,“ usmála jsem se.
Kájovi se rozzářily oči: „To je super, že není užalovaná! Nejlepší úča, fakt! Dík za radu, počkej, zítra se vytasím. Budu pomáhat!“
V tu chvíli máma zapískala konec zápasu, obě mužstva se postupně rozešla domů a my jsme se vypravily na návštěvu.
Že cibule není, bylo hodno utajení
Když se máma vrátila druhý den z práce, vyzvídala jsem, co Kája. Byla jsem náramně zvědavá, jestli a jak pomáhal.
„Dneska byl opravdu moc hodný a skutečně pomáhal. Srovnal knížky v knihovničce, nastříhal se mnou výkresy, ostrouhal pastelky,“ vypočítávala máma.
„Ovšem nejvíc se vytáhl při obědě,“ smála se. „Měli jsme dušenou mrkev. Víš, jak ji děcka ‚zbožňují‘, takže všichni frflali, že je to blééé a že to jíst nebudou. V tu chvíli se Kája chopil příležitosti, jak mi dokázat, že není takový lotr. Postavil se, bouchnul pěstí do stolu, až jsme všichni včetně kuchařek nadskočili, potom se vyhoupnul na židli a na celou jídelnu zařval: ‚Děcka, nekecejte a tu mrkev snězte! Mrkev je prudce zdravá!‘“
Překvapilo mě, když máma potvrdila, že Kájova slova zabrala a většina dětí nakonec svou porci snědla. Sama totiž dušenou mrkev v oblibě přímo nemám.
A tak by mě nikdy nenapadlo, že něco podobného budu jednou vařit. Můj manžel ovšem dušenou mrkev miluje a mně se naštěstí podařilo objevit recept, ve kterém mi tato zelenina nevadí.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Hovězí maso v mrkvi
Poslat e-mailem VytisknoutSuroviny
- 500 g hovězího masa (kližka nebo přední), nakrájeného na kostky jako na guláš
- 1 kg mrkve nakrájené na pokud možno stejnoměrné kousky, spíš drobnější
- 1 petržel nakrájená na kousky (pokud nemáme čerstvou, můžeme dát trochu sušené petrželové nati)
- 100 g másla
- 1 větší cibule nakrájená nadrobno
- sůl
- pepř
- hovězí vývar nebo voda
- 1 lžička staročeského koření (není nutná)
Postup
- Na másle zpěníme najemno nakrájenou cibulku, přidáme na kostky nakrájené maso, které necháme jen zatáhnout, a přisypeme nadrobno nakrájenou mrkev a petržel. Za občasného míchání chvíli opékáme. Přidáme sůl a pepř, případně petrželovou nať a staročeské koření.
- Řádně promícháme a přilijeme trochu vody nebo hovězího vývaru.
- Dusíme, dokud maso není měkké – u kližky počítejte i s dobou cca 2,5 hodiny. Mrkev se částečně rozvaří.
- Podáváme s vařenými bramborami.
Poznámky
Zdroj: redakce – Olga Skálová (soukromý archiv autorky)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayOslava narozenin a trable s počítačem
gutentor-overlayDiety a jejich dopady
gutentor-overlayZelený čtvrtek a tradice v naší rodině
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář