Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Foto: Pixabay

Pro mnohé je „bílý sport“ nebo také „sport královen“ něčím, čemu se většinou skandály vyhýbají, spíš se týkají hráčů a jejich chování, i když ani to není zcela přesné posouzení. Existuje však rok 1973 a událost, která podle mnohých zásadně změnila dějiny a vývoj tenisu.

Abychom plně pochopili tehdejší události, je třeba představit obě strany konfliktu. Tenis se od roku 1968, kdy se začaly světové turnaje otevírat i profesionálům, pozvolna měnil; v souvislosti s tím narůstaly jisté rozpory a postupně se objevily osoby, přesvědčené, že International Lawn Tennis Federation (ILTF, od roku 1977 pouze ILT) nehájí dostatečně profesionální zájmy hráčů.

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Nová asociace podporovala zájmy profesionálních tenistů. Foto: Wikipedie

Padl dokonce názor, že kvůli postupům ILTF se tenisté nemohou svobodně rozhodnout, kde a kdy budou hrát. Jedním z hlavních důvodů byla kontrola grandslamových turnajů a slavného Davis Cupu ze strany ILTF – podle jejich regulí zastupovala toho kterého hráče jeho národní federace. Proto v září 1972 aktivní či bývalí tenisté Jim McManus, Donald Dell, Jack Kramer a Cliff Drysdale založili Association of Tennis Professionals (ATP), jejímž cílem bylo hájit zájmy profesionálních tenistů. V jejím čele stanul Drysdale jako prezident a Kramer jako výkonný ředitel – byl to také on, kdo vytvořil systém hodnocení (ten byl poprvé použit 23. 8. 1973 jako žebříček ATP).

Zmínit je ještě třeba také World Championship Tennis (WCT), turnajový okruh pro profesionální tenisty, založený v roce 1968 neworleanským promotérem Davidem Dixonem – také on využíval hodnocení hráčů, ale sázel na finanční odměny, speciální bonusy a do té doby tabuizované okolnosti: hráči měli povolený jiný než striktně bílý dress code na kurtu, diváci byli vyzýváni k hlasitým projevům. Základem WTC byla takzvaná Handsome 8 neboli osmička hráčů, kteří se jí upsali: Pierre Barthès, Earl Buchholz, Cliff Drysdale, John Newcombe, Nikola Pilić, Dennis Ralston, Tony Roche a Roger Taylor.

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Domácí jednička Roger Taylor se ocitl v nelehké situaci. Foto: Wikipedie

CAUSA PILIĆ

ATP vypracovala smluvní závazky s tenisty, což nutně muselo jednou vést ke konfliktu. Lze bez nadsázky říci, že se čekalo jenom na onen kamínek, jenž spustí lavinu. Tato situace nastala v květnu 1973. Jugoslávský tenista Nikola „Niki“ Pilić byl federací své země osloven, aby reprezentoval Jugoslávii v utkání Davis Cupu proti Novému Zélandu (18. – 20. 5. 1973 v Záhřebu). Pilić však už měl podepsaný kontrakt s WCT na turnaj Masters v Montrealu (začátek května 1973). To vše na pozadí rozhodnutí ILTF v červenci 1971, kdy odhlasovala na svém výročním zasedání zákaz vstupu všech hráčů WCT do turnajů pořádaných ILTF (rozhodnutí vstoupilo v platnost 1. 1. 1972) – Pilić by tak de facto hrát nesměl. „Když bylo rozhodnuto, že hráči bez smlouvy s Huntovou společností (WCT) mohou hrát v Davis Cupu, zeptali jsme se Nikiho, zda chce Jugoslávii reprezentovat. Souhlasil. Dlouho dopředu věděl o termínu, kdy jsme se měli utkat s Novým Zélandem. Pak telefonoval, že dorazí podle toho, jaký bude stav Franuloviće po operaci ramene. Nakonec zůstal v USA. Pak se nechal slyšet, že by se do Evropy vrátil až dva dny před začátkem zápasů a měl by málo času na aklimatizaci a přípravu. Přitom jindy se vrátil jeden den z druhého konce světa a hned následující nastupoval do turnaje – a to mu nevadilo. Teď to byl takový problém? Tvrdím, že důvodem, proč nechtěl hrát, byly peníze…“ prohlásil v dějišti Wimbledonu svazový kapitán Jugoslávie Ing. Sima Nikolić.

Pilićovi národní federace 20. 5. 1973 bezprostředně po skončení duelu DC (dost možná pod dojmem porážky 2:3) udělila devítiměsíční distanc – levoruký rodák z chorvatského Splitu se tak nesměl účastnit žádné akce. I tady najdeme pikantní fakta: především šéfem jugoslávské tenisové federace byl Dušan Kovać, Pilićův strýc. A všechno se dále komplikovalo – ATP se za rebelujícího tenistu postavila: Drysdale napadl udělení trestu s tím, že zastaralé pravidlo brání tenistům volně rozhodnout z finančního hlediska o výběru turnajů – dodal, že WCT platí hráčům rozhodně víc než Davis Cup. Aby svým slovům dodal váhu, pohrozil bojkotem všech grandslamových turnajů, pokud nebude suspendování Piliće zrušeno. Ten mezitím trest své federace v zastoupení ATP napadl u Nejvyššího britského soudu.

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Debatní kroužek ohledně osudu Wimbledonu: horní řada zleva Cliff Richey, Arthur Ashe a Stan Smith, pod nimi Nikola Pilić a výkonný ředitel ATP Jack Kramer. Foto: Wikipedie

Můžeme tu otevřeně říci, že o samotného tenistu až tak nešlo. Byl to onen spouštěcí bod, od nějž se další události hrnuly kupředu. Pilić během soudního projednávání v podstatě s rizikem dalších postihů nastoupil na tenisovém turnaji v Římě, což zprostředkoval italský tenisový svaz. ILTF pak zvolila šalamounské rozhodnutí: v opakovaném jednání potvrdila Pilićův trest, ale snížila ho z devíti měsíců na šest týdnů. Díky těmto právním kličkám mohl Pilić nastoupit na French Open (21. 5. – 3. 6.) a probojoval se až do finále, kde podlehl dalšímu tenisovému bouřlivákovi Ilie Theodoriu Năstasemu ve třech setech. Protože soudce Forbes jednání ILTF potvrdil, začal hned po francouzském turnaji platit šestitýdenní distanc, čímž zabraňoval Pilićovi hrát na dvorcích All England Lawn Tennis & Croquet Clubu v 87. ročníku Wimbledonu.

HRA O ČAS A NERVY

Už v rámci French Open spekuloval tisk, jak vlastně bude vypadat následný Wimbledon (stanovený na 25. 6. – 7. 7.) Britská média palcovými titulky rozněcovala atmosféru: „Bojkot Wimbledomu! Nejlepší nepřijedou! Co bude s velkým turnajem?“ Pořád ale probíhala jednání mezi ATP a ILTF. Kritickým dnem byl 14. červen 1973, kdy se ke schůzce sešli Cliff Drysdale (ATP), Allan Heyman (prezident ILTF) a Herman David (předseda All England Clubu). K žádné dohodě ale nedošlo. Obě strany byly přesvědčeny, že protějšek své hrozby nesplní.

Nicméně bojkot by znamenal, že podstatná a lepší část hráčů na legendárním turnaji vůbec nenastoupí. ATP ale nehodlala dělat unáhlené kroky. V hotelu Westbury (Mayfair) se sešla sedmička odpovědných – američtí tenisté Stan Smith (poslední vítěz Wimbledonu), Arthur Ashe, Jim McManus, jejich britští kolegové Mark Cox a John Barrett plus Kramer a Drysdale. Psal se čtvrtek 24. června a do losování chybělo méně než 24 hodin.

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Stan Smith. Foto: Wikipedie

Prezident ATP už na předchozích turnajích v Římě a Paříži sondoval, jak se na věc dívají samotní hráči. Svědkem celé akce byl novinář a znalec tenisové historie Richard Evans. „Asi dvanáct nás sedělo na schodech a čekalo na rozhodnutí. Drystale byl ve Westminsteru, jednal s ministrem sportu sirem Eldonem Griffithsem. Ve čtvrtek večer padl definitivní návrh turnaj bojkotovat. Pak šli všichni spát. Ráno se losovalo a hráči šli trénovat,“ vzpomínal Evans.

V té době se tedy rozhodovalo o osudu Wimbledonu. Ve Westbury proběhlo konečné hlasování: Smith s Coxem a Barrettem se vyslovili pro účast, Ashe, McManus a Kramer trvali na bojkotu. Jazýčkem na vahách se měl stát Drysdale. „Byl ve strašné situaci. Kdyby podpořil bojkot, stal by se v očích všech zodpověným za následující události; pokud by se postavil proti němu, nejspíš by tím celou ATP pohřbil. Ostatně to dokládá i telefonát Johna Newcomba přímo Kramerovi – oznámil mu, že jestli od bojkotu ustoupí, tak asociaci opustí. A nebyl by asi sám. Při poměru hlasů 3:3 se Drysdale zdržel hlasování a tím se elegantně zbavil odpovědnosti. Podle regulí ATP nerozhodný stav znamenal podpoření návrhu, tedy bojkotu,“ popisuje dále události historik Evans.

REGIONÁLNÍ TURNAJ?

Hlavní rozhodčí Mike Gibson v pátek ráno vylosoval wimbledonského pavouka, když obdržel v 9:00 telefonát od ATP. A mohl rozpis hodit do koše – 81 tenistů se turnaje ve shodě s ATP neúčastní, z nasazené šestnáctky zůstali jen čtyři hráči! Padaly různé záchranné scénáře, údajně byl vznesen návrh Piliće do turnaje formálně zařadit, tedy nechat ho v losování (Jugoslávec nebyl ani mezi nasazenými), ovšem jen pro uklidnění vášní – on sám měl demonstrativně z turnaje odstoupit. Věrohodnost této varianty je silně vágní a nakonec ji asi nikdo vážně neřešil.

Ve hře zůstali jen Rumun Ilie Năstase (nasazený jako č. 2), Gruzínec Alex Metreveli reprezentující SSSR (# 13), Jan Kodeš (# 15) a domácí Roger Taylor (# 16). Byla narychlo sestavena nová osmička nasazených, v níž se zbylá čtveřice seřadila následovně: Năstase, Kodeš, Taylor a Metreveli. Mezitím pořadatelé překotně hledali dostatek soupeřů: do hry se tak dostalo 50 takzvaných „lucky looserů“ a 29 vyřazených kvalifikantů. Zajímavá bezesporu jsou jména dvou nově nasazených mladíků: stali se jimi jedenadvacetiletý Jimmy Connors (# 5) a sedmnáctiletý Björn Borg (# 6). Zatímco Ilie Năstase svou účast komentoval vysvětlením, že je kapitánem rumunské armády a k účasti ho přinutil vlastní tenisový svaz, choulostivější byl případ Rogera Taylora. U tehdejší britské jedničky by absence byla brána jako velezrada. „Jeho otec pracoval v sheffieldských ocelárnách a byl v odborech. Synovi prý říkal, že se nemůže stát stávkokazem. Ale média a veřejnost po Taylorovi žádaly: »Rogere, musíš hrát!« Vypadl v semifinále a nadlouho ztratil u kolegů respekt,“ pokračuje Evans. Navíc Năstase se podle mnoha názorů demonstrativně nechal porazit ve 4. kole Sandy Mayerem, čímž vlastně dal najevo podporu ATP – dřív si nedovolil prohrát, protože soupeři byli očividně slabší. Pilić, jenž prý s Taylorem poté téměř rok nepromluvil jediné slovo, měl o účasti „rebelů“ jasno. Odmítal argument, že hráli pod nátlakem národních svazů. „Nevěřím jim, měli tím pádem lepší šanci a chtěli vyhrát Wimbledon,“ prohlásil po soutěži. Jen pro pořádek – posledním členem ATP, jenž se k bojkotu postavil zády, byl Australan Ray Kelbie, jemuž dle vlastních slov svědomí nedovolilo nehrát.

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Hlavní osoby dramatu: zleva Nikola Pilić, Cliff Drysdale, Arthur Ashe a Jack Kramer. Foto: Wikipedie

NÁŠ VÍTĚZ

Ing. Jan Kodeš triumfoval v třísetové bitvě nad Metrevelim (6:1, 9:8 a 6:3) a připsal si na své konto 5 000 liber. V 31. čísle sportovního týdeníku Stadion (vyšlo 31. července 1973) v pětistránkové reportáži popisující jeho vítězství se tenista k celé záležitosti se nijak nevyjadřoval. Až po mnoha letech na narážky, že v podstatě vyhrál druhořadý turnaj, reagoval: „Nikdo mě nežádal, abych bojkot podpořil. Nebyl jsem členem ATP, a tudíž jsem neměl ani žádný vliv. Navíc málokdo věřil, že se to stane. Šlo v podstatě o tlak na relativně nově vzniklou ATP, aby podpořila sílu hráčů. Nejsem si jistý, jestli bojkot byl nutný. V tenise existuje mnoho kontroverzních situací a rozporuplných rozhodnutí.“ Nelze ovšem upřít pražskému rodákovi vynikající formu – za necelé dva měsíce postoupil už v v plně obsazeném US Open jako šestý nasazený do finále, kde podlehl Johnu Newcombovi v pěti setech poměrem 3:6, 6:1, 6:4, 2:6 a 3:6.

Tenis na scestí aneb O co šlo před 50 lety ve Wimbledonu
Jan Kodeš s trofeji a poraženým Metrevelim po boku. Foto: Wikipedie

SKLIZEŇ

Obě strany považovaly Wimbledon za své vítězství. ILTF ve své podstatě neutrpěla ztrátu prestiže, navzdory absenci hvězd do ochozů All England Clubu našlo cestu 300 172 diváků (a v tom hrál Taylor určitě svou roli), což byla do té doby druhá nejvyšší návštěva tenisového svátku.

Ženské soutěže bojkotem nijak dotčeny nebyly. Na druhé straně Donald Dell chválil přístup tenistů: „Hráči prokázali neuvěřitelnou solidaritu. Obhájce titulu nenastoupil k turnaji, a nemohl tak znovu získat trofej jako naprosto zdravý a připravený k účasti, což je ojedinělé.“

Historik Richard Evans si také všímá mediální oblasti: „Tisk hodnotil událost nevhodně. Sportovní redaktoři neustále kladli otázku, kdo je ten špatný a kdo dobrý. A Wimbledon zkrátka nemohl být padouchem. Proto ti špatní byli hráči, ovšem i to bylo složité, protože Rod Laver, Ken Rosewall, Arthur Ashe, John Newcombe a další byli v té době hvězdami největšího lesku. Proto byl jako hlavní lump označen Jack Kramer – to on hráče vedl. Přitom tu nešlo jen a pouze o peníze. Záměr byl odpoutat se od vlivu ILTF. Sami hráči prohlašovali: »Nesmíříme se s tím, aby amatéři nám, profesionálům, říkali, jak máme řídit svůj život.« I proto je tisk označil jako chtivé peněz.“

Třiaosmdesátiletý Nikola Pilić k celé aféře v předvečer jejího 50. výročí poznamenal: „V té době jsem si myslel, že nějaký Pilić není tak důležitý. Ale byli jsme tenisové produkty a bez nich nelze turnaje uskutečnit. Lidé nemohli uvěřit tomu, co jsme udělali. Ale v tu chvíli jsme dokázali, že společně jsme silná skupina. Ten rok jsme sice prohráli, ale zvítězili jsme ve válce,“

Spory pokračovaly a padala i některá další omezení či tresty, ale od Wimbledonu 1973 se ATP a ILTF postupně začaly zaobírat okolnostmi vedoucími k lepší komunikaci a existenci tenisu. Nebyla to cesta vždy jednoduchá, ale to už přesahuje rámec našeho povídání.

Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo), archiv autora, Wikipedie

Další články z této rubriky

Emerencie a ty druhégutentor-overlay

Emerencie, Filipína a ty druhé

Emerencie. Filipína. Vilemína. Kredencie. Miluju procházky po starých hřbitovech. Zajímavé je, že žili byli pořád jen Josefové, Jiří, ale jména…
Čím nahradit alkoholgutentor-overlay

Čím můžete nahradit alkohol

Pití alkoholu vede ke zvýšeným ztrátám vody močí v důsledku prodloužené suprese antidiuretického hormonu. Otázka, čím alkohol nahradit, je proto…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*