Sousedé. Soupeři. Přátelé. Čechoslováci v nás. Ale mně okamžitě vytanulo na mysli související téma: Češi a Slováci v nás. Kdo se narodil jako já ještě v Československu, asi tuší, co mám na mysli. My jsme Čechoslováci. Navždy.
Nejsem rozhodně žádný nostalgický přivolávač starých časů a z dnešního pohledu je dobře, že jsou obě země suverénními státy s vlastní novodobou historií. Ale dětství a mládí v československém prostředí rozhodně nelituji. My na Moravě jsme se vlastně nikdy tak úplně neodtrhli. Nás spojuje folklor, společné kopečky a nářečí, která se v pohraničí mísí už několik generací. Slovenčinu jsem přirozeně znala z písniček, pondělních televizních inscenací, ze slavné éry Fun rádia. Míra porozumění je dodnes velká, i když moje láska k české gramatice mi při čtení slovenského textu působí čiré utrpení, mluvené slovo má ve slovenštině velké kouzlo. Čaro.
Pokaždé mě potěší, když po cestách světem zaslechnu někde rodný jazyk. A tím myslím oba rodné jazyky bez rozdílu.
Někdy mě baví tvářit se jako cizinka a naslouchat bezstarostným hovorům krajanů, kteří jsou v domnění, že jim nikdo v dalekém kraji nerozumí, hodně otevření. Někdy se trochu stydím. Jindy vyčkávám, jak se situace vyvine. A občas zapředu hovor s velkou radostí nad shledáním s milými a laskavými lidmi z naší společné rodné hroudy. Pokud zrovna nepředbíhají ve frontě. Nevynášejí jídlo z hotelových bufetů. Nebo se neposmívají těm lidem kolem sebe, kteří se jim ani trochu nepodobají. Ale pryč s předsudky! Nasaďme si raději růžové brýle.
Jsem pyšná na všechny rodáky, kteří ve světě uspěli, a hrdě se k nim hlásím. Hledám české stopy v každém místě, kam se dostanu. Mladí lidé v zahraničí znají hlavně naše sportovce, ti starší třeba naše slavné prezidenty. Havla hlavně v Americe. Masaryka všude. TGM má svou sochu i v Mexico City, kde nikdy nebyl. Tak jsme kopii sochy z Hradčanského náměstí na vyhlášené ulici Avenida Presidente Masaryk, plné obchodů luxusních značek, s přáteli hledali a našli a prohodili s tatíčkem pár slov. Stojí tam u rušné křižovatky tak sám.
Určitě ho potěšilo, když jsme mu pošeptali, že když se nás někdo ptá, odkud jsme, musíme říct Czechoslovakia.
Protože Česko si pletou s Čečnou nebo nějakým jiným státem s divným jménem na druhém konci světa.
V cestovním pase mám Českou republiku a vím, komu fandit v hokeji či tenise a kde je domov můj. Občas se ale vydám přes východní hranici zkontrolovat, jestli sa nad Tatrú ještě blýska, jestli brynzové halušky chutnají v kolibě pořád stejně a jestli chodí Slovenky pořád tak krásně žensky oblečené a na rozdíl od nás Češek se více usmívají. Každý národ má něco do sebe. Tvoří ho skvělí lidé i neuvěřitelní pitomci. Převažovat bude to, na co soustředíme svou pozornost. Když budeme hledat, co nás spojuje, co se nám líbí a co nás těší, zůstaneme v srdci Čechoslováky. A to neplatí jen o Češích a Slovácích, ale o všech sousedech ve všech zemích světa.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář