Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden roku jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už po pár dnech zajímavé věci. Třeba to, že by bylo mnohem lepší mít plán příspěvků alespoň na týden či měsíc, abych se každé ráno nebudila hrůzou, že jsem zažila věci, o kterých psát nemohu, nebo věci, o kterých psát mohu, ale nechci.
Nejde o to svazovat se dopředu tématy a prázdnými chlívky dokumentů, které bude třeba vyplnit. Jde spíše o to zastavit se a pojmenovat si okruhy, které se mě dotýkají, těší nebo trápí, a udělat si z nich záchrannou síť pro dny, kdy se mi psaní zastaví jak rýma nad čelem a nejde ven. Jen tlačí v hlavě.
Určitě znáte ten pocit, že čím víc chcete, tím méně se daří. Já jsem třeba už týden naprosto zaseknutá v odhodlání více se hýbat. Vím moc dobře, že pohyb je život.
Ale jak je možné, že život miluju a pohyb bytostně nesnáším?
Tedy umělý pohyb, jako je cvičení, běhání, posilovna. Prostě to všechno, co zbožňuje můj muž. Je ochotný šlapat na kole po cestě na sluneční výhni pět hodin v kuse a riskovat život mezi kamiony. Na to, aby doma vymaloval, mu pak už léta nezbývají síly.
Jediný pohyb, který je pro mne přirozený a nesmírně mě baví, je pěší poznávání měst a krajiny na cestách. To je něco úplně jiného! Po Španělsku jsem nachodila denně mnoho kilometrů a strašně mě to bavilo. Po břehu moře nebo oceánu jsem schopná i popoběhnout, když se nikdo nedívá. Ale jak pohyb začlenit do běžného každodenního života, na to jsem zatím nepřišla.
Mívám své „hýbací dny“ doma, když umývám okna, uklízím celý dům, chodím po schodech nahoru a dolů. To mi přijde jako alespoň trochu smysluplně vynaložená energie. Ale cvičební stroj orbitrec stojí v mé pracovně jako němá výčitka už léta. Vyhodila bych ho, kdyby nebyl tak zatraceně těžký. A na jeho místo dala další košík s knihami. Chodím na procházky v rámci svých úžasných rán, ale je to jen jednou za čas a většinu času stejně strávím vkleče v trávě nebo v záklonu pod stromem, když se snažím mobilem vyfotit všechnu krásu světa. Nevracím se zpocená, ale mokrá od rosy a se špinavými koleny, protože bez fotky té nejmenší sedmikrásky z louky odejít nemohu.
Jednou z cest je posilování vůle, budování návyků a dalších trendů z osobního rozvoje. Možná. Já bych však ráda ve svém životě dospěla do stadia, že toho, co musím, bude ubývat. Pokud se opravdu chci pravidelně hýbat a zároveň z toho mít radost, patrně nezbývá nic jiného, než se přestěhovat na břeh moře nebo oceánu.
To je závěr dne s číslem #361
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář