Snažím se psát blog časně ráno, když jsem ještě naplněna klidem a mírem. Vidím svět pozitivněji, dokud spí a včerejší křivdy jsou zapomenuty. Protože jak se to kolem začne probouzet, je těžké nevyřídit si ve svém deníčku své účty s každým, kdo mě zrovna vytočí.
Dnes jsem to nestihla Žaludek se mi chvěje ranní rozepří s mým mužem, který se, jako už třicet let, opět snažil vytahat z tašek plných tříděného odpadu polovinu věcí a zachránit je.
V praxi to znamená, že i když se jich zbavím v jednom patře domu, objeví se o patro níž v garáži a pak se zase postupně, schůdek po schůdku, vecpou zpět do skříní a zásuvek.
Řešení to nemá. Tedy pokud chceme žít nadále společně a mít se rádi. Buď musím ty věci vyhazovat potají a postupně a potupně, nebo budu muset rezignovat a povznést se nad to. Ostatně, lze si to vykládat i ve svůj prospěch. Když tak nerad vyhazuje staré věci, třeba si nechá i mě…Ne! Ten starý propálený červený kastrol, co v něm babička vařila kurám krmení, ten už zpět nepůjde! Jen přes mu mrtvolu!
Kde je ta čára, která dělí nepodstatné věci od těch podstatných? O co má smysl se přít a hádat a o co už ne? Nedokážu to říct ani po těch letech zkušeností. Jisté je, že tu laťku pořád snižuju. Že už nechci ztrácet energii pro věci, za které bych ještě před lety bojovala jako lvice. Jsem špatná manželka, když nedovolím svému muži užívat jedenáct let prošlé léky (skončily v garáži). Když nechci, aby nosil tu věc, co bývala ponožkama, ale teď je to soustava děr držící pohromadě jen zteřelou gumičkou kolem kotníků? Přitom to není o nedostatku nebo šetrnosti. Ve skříni má pytel fungl nových ponožek. Ty patrně zůstanou v domě jako dědictví stejně jako ta mýdla s jelenem, co za svůj dlouhý život naspořila moje babička.
Když se vydýchám a uklidním, nastavím laťku zase o pár centimetrů níž. Nakonec žiju s milým a hodným mužem, který mě má rád a snáší všechny moje nešvary a nálady celkem v klidu.
Závěr dne #272 zní: Člověk musí za svou pravdou stát. Ale je třeba dobře zvážit, jestli je to skutečně pravda, za kterou je třeba se do krve rvát, nebo jen malichernost, nad kterou je lepší se dočasně povznést.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář