Při nedávném setkání s přáteli jsem slyšela od Habči zajímavou myšlenku. Nežehlí doma zadarmo. Žehlí a popíjí long drink, který jí k práci přinese Jirka. Je to harmonické manželství a patrně se mám ještě hodně co učit. Ztratila jsem třicet let žehlením zdarma!
Nevadí mně prát, sušit prádlo pěkně postaru venku, aby vonělo nejen umělým aroma pracího gelu, ale hlavně sluníčkem a větrem. S automatickou pračkou je to nekonečná pohoda. Když někomu vyprávím, že jsme za mého dětství doma měli prací sobotu a prali jsme dole v prádelně za asistence babičky, skoro se zdráhají tomu věřit. Ale měli jsme z okapu svedenou dešťovou vodu do nádrže, ze které se brala voda do necek na namáčení prádla. Potom se zatopilo pod kotlem, aby bylo dost horké vody, a prádlo se postupně dávalo do obří kovové pračky a z ní do obří kovové odstředivky, která skákala po kamenné podlaze a voda z ní vytékala do járku až do svodu s ozdobnou kovovou mřížkou uprostřed prádelny. Já jsem klečela na dvoře u venkovního kanálu a čekala jsem, až pod mříží uvidím protékat pramen čisté vody. „Už teče! Už teče!“ Ještě teď si tu radost vybavuju.
Ne, nechodila jsem do školy bosa přes strniště, se sešity svázanými provázkem. Ale vybavení prádelny pořád ještě máme. Velký zvon, kterým se prádlo v kotli nasávalo dovnitř a zase ven. Upřímně doufám, že by ho třeba mohlo chtít nějaké muzeum, kam budu vodit vnoučátka a vyprávět jim o svém skromném dětství. Bylo idylické a žádným pocitem nedostatečnosti jsem netrpěla, i když jsme neměli teplou vodu ani na koupání, a kromě víkendového roztápění lázeňských kamen, kdy jsme se po dvou střídali v jedné vodě ve vaně, jsme si vodu brali do džbánu z hrnce na kamnech.
Neměli jsme ani telefon, ani auto. Vlažný vztah k materiálním věcem je prostě u nás dědičný. Zato mám moře vzpomínek na společné dovolené, výlet do hruškové zahrady a historky, kterým se smějeme ještě dnes.
Jednoznačně ale už třetí generace žen v našem domě chybovala. Praly jsme a žehlily zadarmo. Ale tomu je konec! Včera jsem si vyžádala ke smažení řízků červené víno, a jak mi to šlo od ruky.
Závěr dne #266 zní: Nejen žehlení, ale žádná domácí práce, jejíž plody sklízejí všichni členové domácnosti, už nebude zadarmo. Jen nevím, jestli ze mě bude alkoholik nebo začnu vymáhat po svých bližních jiné, ke svým játrům vlídnější protislužby.
Ne, sire, to není vzpoura. To je revoluce!
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář