Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě a jedu na neutrál.
Nejhorší možné jednání je – nejen v této vypjaté době – si ještě v posteli zkontrolovat mobil, kolik lidí mě obdivuje, lajkuje, sdílí, komentuje. Já vím, že je jich tak osm věrných, a s tím můžu docela dobře žít. Díkybohu za ně! Nepotřebuji dávat smysl svému životu v přímé úměře na úlovky na síti. A už vůbec nechci vidět příspěvky těch zoufalců, co ve snaze udržet pozornost postují neuvěřitelné kraviny každý den. I když, někdy se fakt zasměju! Hlavní je nepojíždět sociální sítě ani nečíst zprávy před ranní kávou, na mobilu ani v počítači.
Druhý krok na cestě k alkoholismu je zapnout si hned po probuzení televizní zprávy.
Pokud k národu promlouvá několikrát denně člověk, který neumí česky, jakkoliv chápu jeho únavu a vystresování, je to děsivé. Protože v těch divných tvarech slov vypadají všechna sdělení ještě složitěji, než ve skutečnosti jsou. Základem krizové komunikace jsou holé věty, to mi nikdo nevymluví. A to mluvím jen o formě, ne o obsahu. Proto si televizi zapínám až po ranní meditaci v ušáku, kdy jsem připravena čelit neshodě přísudku s podmětem a dalším omezením.
Zato si dělám starosti o rodiče. Už jsem pochopila, že maminku doma neudržím, jedině že bych ji zamkla zvenku. První pokusy nasadit jí roušku dopadly rozčilením, že se jí při každém výdechu orosí brýle, nic nevidí, což je nebezpečnější než viry ve vzduchu. Pak ji rouška škrtila za ušima a nedalo se to vydržet. Vycházka s rouškou podle ní postrádá smysl, protože ona se jde ven nadýchat čerstvého vzduchu, který potřebuje k životu. Včera jsem našim donesla nové, větší, ručně šité roušky od kamarádky Zuzky, ale víc už opravdu udělat nemohu. Fyzické násilí se mi protiví.
Teď jsem si to po sobě přečetla a připadá mi, že tady moralizuju a kritizuju a chovám se jako svatoušek. Tak to, doufám, není. Vypjatá situace přináší vypjaté reakce. Protože když ten počítač nakonec otevřu, když tu televizi nakonec zapnu, padne to na mne jako deka.
Náš dosavadní život se všemi vymoženostmi a rozmazlováním nebyl odložen o pár měsíců či let. Byl definitivně zrušen.
Proto potřebuji ty chvíle o samotě a v tichu každé ráno a každé odpoledne, abych se s tím srovnala bez potřeby zlít se do němoty nebo sáhnout po antidepresivech. Krizová komunikace v mé hlavě pracuje na zásadní dvouslovné větě, pochopitelné všem.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář