Adventní období v naší rodině se již léta odehrává v duchu dvou zásadních tradic. Tradice první: s mým manželem vyrážíme někam na vánoční trhy. Tradice druhá: pravidelně se kvůli něčemu pohádáme.
Letos jsme se rozhodli zajet se podívat na adventní trhy do Brna. Vzhledem k tomu, že v tomto městě bydlí naše dcera se svojí rodinou, jezdíme tam obzvlášť rádi. Především kvůli naší vnučce. S ní prochodíme město, dáme si vánoční punče – naštěstí prodejci myslí i na děti a k dostání jsou i tyto „čajíčky“, shlédneme nějaké vánoční programy a poté se rádi zase uchýlíme do tepla domova.
Předloni jsme tak v rámci akcí, které jsme se snažili vnučce tímto dopřát, vlezli na „ruské kolo“. Byl to nápad ne zrovna ideální. Můj muž a dcera trpí ve výškách, a přestože byly kabinky uzavřené (výhledu to ovšem nebránilo, protože byly z plexiskla), trpěli v tu chvíli i oni. Seděli jsme tehdy tak, že na straně jedné byli vmáčknuti můj manžel a dcera, kteří měli mezi sebou vnučku, na druhé straně jsem se pohodlně rozvalovala já. Mému dokonalému prožitku bránilo pouze to, že ve chvílích, kdy jsem se nekochala bočním pohledem na nádherně osvětlené město z výšky, která mně nikterak nevadila, naskýtal se mi, ve směru přímém, výhled na tři zelené ksichty. Co do stupně zelenosti dcera se svým otcem soutěžili o tu nejbrčálovější barvu a vnučka dosáhla mírně zeleného odstínu, čímž byla odhalena dědičnost této indispozice.
A tak i letos jsme se rozhodli zajet v adventním čase do moravské metropole, čímž jsem si pomyslně odškrtnula tradici číslo jedna. K naplnění tradice číslo dvě mělo dojít záhy.
Ačkoliv dcera bydlí v bytě, kde máme možnost přespat, bráváme si v tomto městě raději hotel, abychom byli takříkajíc „nezávislá jednotka“, mohli si užívat podle sebe a nemuseli se časově vázat na chod jejich domácnosti. Bohužel jsem tento rok trochu „zaspala“ objednání ubytování. Lítala jsem po internetu jak veverka v bubnu, a zjistila, že hotel, kde jsme byli posledně a který nám vyhovoval, je již plně obsazený. Takže jsem sice něco našla, ale pořád jsem váhala. Sdělila jsem to telefonicky manželovi, a ten ihned rozhodl, že se tomu „pověnuje“, až přijde z práce. Jenže jak jsem tak pořád hledala, trochu mne vyděsilo, že nabídek hotelů, s přihlédnutím k mým nemalým požadavkům a s vyloučením nevyhovujících zařízení, rapidně ubývá.
Takže jsem se spojila s dcerou a společně jsme našly hotel, který sice nebyl přímo v Brně, ale od jejího bydliště je vzdálen jen asi dvacet minut cesty autem. Hned jsme se i předběžně dohodly na tom, jak řešit případnou dopravu k nim nebo do centra města. Hotel jsme tedy okamžitě objednaly a zaplatily.
Když dorazil manžel domů, radostně jsem mu sdělovala, že máme ubytování zajištěno. Ani mne nenechal domluvit a ihned se vytočil do nepříčetnosti – s tím, že jsem úplně blbá, že mi jasně řekl, ať počkám na něho. Tohle prohlášení následně vytočilo i mne a už jsme byli v sobě. Chvíli jsme na sebe ječeli. Výsledkem bylo ze strany mého muže, že on nejede nikam, z mé strany, že není problém, já pojedu klidně s někým jiným, protože ubytování je zaplaceno a záloha nevratná… a následně jsme zcela umlkli oba, a to na dobu dvou dnů.
Já jsem věděla, že mě samotnou nepustí ani omylem, takže jsem se ani nenamáhala řešit, jak a s kým bych do Brna vyrazila. On na druhou stranu moc dobře věděl, že jsem samostatná a byla bych schopná odjet klidně i sama. Mnohem hůř ovšem snášel fakt, že po dobu zmíněných dvou dní si musel chystat stravu. Pravda, za dobu našeho manželství jsem si ho rozmazlila – všechno mu servíruji až pod nos. Ve chvílích našich sporů má však toto rozmazlení svoje výhody: můj manžel nedokáže nemluvit nikdy příliš dlouho. Pokud mě paměť neklame, rekord ve vzájemném mlčení máme tři dny, a to ještě většinou on mazaně přijde s něčím, na co prostě musím odpovědět (podezřívám ho, že ten třetí den se nevěnuje ničemu jinému nežli vymýšlení patřičné věty, která mne vrátí do dialogu).
A tak to dopadlo i tentokrát, kdy manžel po dvou dnech blahosklonně prohlásil (patrně tedy potom, kdy sám zjistil, že hotely s našimi požadavky opravdu nejsou volné), že tedy jedeme.
V Brně jsme měli naplánováno, že jeden den si vezmeme vnučku, abychom si i s ní užili tuto předvánoční atmosféru. Jenže hned na první trase jsme opět míjeli „ruské kolo“. Vnučka prohlásila, že zase chce na tuto atrakci, protože už jí od předloňského roku otrnulo, a dodala, že ona si vlastně ani žádnou závrať nepamatuje. A nastala opět hádka – i tentokrát mezi mnou a mým mužem – kdo s ní na to kolo půjde. Manžel řekl, že on ani omylem, neboť se na internetu dočetl, že se podobné kolo (pravda, v jiném městě) zaseklo a lidi museli být vyprošťováni za pomoci hasičského sboru. Při tom významně pohlédl na malou a měl dojem, že ji svým sdělením dostatečně vystrašil. Opak byl pravdou: vnučka zatleskala a hrnula se do fronty k pokladně, kde nedočkavě vyhlížela hasiče. Manžela jsem tedy k jízdě nedostala, ale my dvě jsme si to užily – výhled na ozářené město byl krásný a můj muž, který nám zdola mával s punčem v ruce byl taky spokojený.
Přeji vám krásný adventní čas, klidné svátky, ale hlavně: žádné spory v rodině…
Vaše Olga Skálová
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář