Častěji se něco začne měnit postupně a tak nenápadně, že si toho dlouho ani nevšimneme. Jeden připomíná, co je potřeba zařídit, druhý čeká, až to někdo vyřeší za něj. Přibývá poznámek, opravování, nespokojenosti a pocitu, že ten druhý by se měl konečně začít chovat trochu jinak.
Jednotlivě to mohou být úplné maličkosti. Po několika měsících nebo letech už ale dokážou změnit způsob, jakým se na sebe partneři dívají.
Častým kamenem úrazu bývá snaha druhého předělat. Na začátku vztahu nám jeho zvláštnosti často připadají roztomilé, případně je jednoduše přijmeme jako součást jeho osobnosti. Jenže po letech může právě to, nad čím jsme kdysi mávli rukou, začít lézt na nervy.
A snadno pak vznikne představa: kdyby byl trochu pořádnější, společenskější, zodpovědnější nebo spontánnější, žilo by se nám spolu mnohem lépe.
Jenže něco jiného je domluvit se na tom, že se oba více zapojí do domácnosti, a něco jiného chtít z introverta udělat člověka, který bude každý víkend pořádat návštěvy.
Ve vztahu se samozřejmě oba lidé postupně přizpůsobují. Pokud ale jeden z nich začne mít pocit, že aby byl „správným partnerem“, musí se vzdát velké části své osobnosti, je něco špatně.
Když jeden začne zařizovat úplně všechno
Podobně nenápadně může vzniknout i jiný problém. Jeden z partnerů začne postupně přebírat většinu každodenních věcí.
Nakupuje, plánuje, hlídá termíny, připomíná návštěvu lékaře, řeší účty, ví, co chybí doma, co je potřeba koupit a co se má kdy zařídit. Druhý si na to časem zvykne.
Zpočátku to nemusí vůbec působit problematicky. Často je za tím snaha pomoct nebo postarat se o člověka, kterého máme rádi. Jenže pokud se z toho stane běžný model fungování, jeden partner může začít mít pocit, že táhne celý vztah i domácnost sám. A druhý mezitím stále méně přebírá odpovědnost.
Právě tady se může partnerství pomalu překlopit do vztahu, který spíš připomíná rodiče a dítě. Jeden kontroluje, organizuje a připomíná, druhý čeká na instrukce.
Pro partnerskou blízkost to není zrovna ideální kombinace. Je těžké někoho vnímat jako rovnocenného partnera a zároveň mu každý týden připomínat, že má vyřídit vlastní povinnosti nebo po sobě uklidit.
Mlčení nemusí znamenat klid
Ani hádky samy o sobě nejsou důkazem špatného vztahu. Dva lidé se čas od času neshodnou a je to normální. Mnohem podstatnější je, co se děje potom.
Výzkumy partnerských vztahů dlouhodobě upozorňují například na opakovanou osobní kritiku, pohrdání, obranné reakce nebo úplné stažení se z komunikace. Právě poslední varianta může působit nenápadně. Nikdo nekřičí, dveře nelétají a byt je najednou dokonale tichý.
Jenže pro člověka na druhé straně může být několikahodinové nebo několikadenní mlčení velmi nepříjemné. Samozřejmě je naprosto v pořádku během vyhrocené hádky říct: „Teď jsem moc naštvaná. Dej mi půl hodiny a potom to dořešíme.“ To je něco jiného než přestat s partnerem komunikovat a čekat, až sám přijde na to, co udělal špatně.
Někdy stačí změnit jednu větu
Velkou roli hraje také způsob, jakým problém pojmenujeme. „Ty mi nikdy s ničím nepomůžeš.“
A: „Mohl bys dnes prosím uklidit kuchyň? Já už to nestíhám.“
Obě věty mohou vzniknout ze stejné frustrace, ale pravděpodobně povedou k úplně jiné reakci. V první partner slyší hodnocení sebe sama. Ve druhé ví, co konkrétně po něm druhý chce.
Podobné je to s neustálými drobnými poznámkami. Jedna připomínka kvůli hrnku na stole samozřejmě žádný vztah nezničí. Pokud ale jeden člověk dlouhodobě komentuje způsob, jakým ten druhý uklízí, řídí auto, nakupuje, skládá prádlo nebo vychovává děti, atmosféra se postupně mění. Nikdo nechce mít doma pocit, že je neustále hodnocen.
Vztah nemusí být bez hádek
Dobrý vztah není takový, ve kterém se dva lidé nikdy nepohádají a vždycky mají na všechno stejný názor. Takové partnerství by ostatně asi bylo spíš výjimkou.
Důležitější je, jestli se oba mohou ozvat, když jim něco vadí. Jestli jeden nemusí druhého neustále vychovávat, hlídat nebo zachraňovat. A jestli mají vedle společného života pořád prostor být sami sebou. Protože někdy vztah nezačne skřípat kvůli tomu, že by se dva lidé přestali mít rádi.
Může se jen stát, že se mezi ně postupně nastěhuje příliš mnoho připomínek, nevyřčených očekávání a drobných rolí, které tam původně vůbec nebyly.
Zdoj: Justýna Malásková; GOTTMAN, John M. a Robert W. LEVENSON. The timing of divorce: Predicting when a couple will divorce over a 14-year period. Journal of Marriage and Family. 2000, 62(3), 737–745.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář