P. Mgr. Benedikt Vladimír Holota OFM je v pravém smyslu slova ctihodným knězem řádu sv. Františka. Narodil se v roce 1922 ve vsi Nebřeziny v Plzeňském kraji. Ve své knize věnované rodné vsi oživuje vzpomínky na své dětství a dospívání, na rodiče a prarodiče, kamarády, sousedy a venkovský život v minulém století. Doprovází je půvabnými akvarely, v nichž zachytil Nebřeziny a její blízké okolí. Kniha byla vydána v roce 2018, a podruhé u příležitosti stých narozenin autora.
Benedikt Vladimír Holota v úvodu píše, proč je dobré znát kořeny svého rodu a zároveň říká, že „Cesta ke šťastnému životu je jednoduchá: prožívat přítomný den celým srdcem a se vším, co člověku přináší.“ Impulzem k sepsání vzpomínek byly dotazy přátel, jak se v jeho rodné vesnici žilo i pobídka, že by bylo užitečné něco o tom napsat. A tak se rozhodl pro vzpomínkový „kaleidoskop“, který doprovodil svými působivými akvarely a ručně kreslenou rozkládací mapkou Nebřezin.
V rodných Nebřezinech prožil šťastné dětství a část mládí. Nebyl pokřtěný a o Bohu se u nich nemluvilo, a pokud ano, tak uvážlivě a s úctou. K víře ho oslovovalo především chování členů rodiny, vztah babičky a dědečka žitý v jednotě, pravdě, dobru a kráse. Skromný život lidí na venkově byl naplněn neustálou prací, do níž se zapojovaly i děti. Také Vladimír pomáhal řezat dříví, sekat trávu i s pracemi, které dělal s nechutí, ale musel se přemoci a zvládnout je co nejlépe. Později ocenil, jak se mu taková škola hodila. Dodnes si vybavuje vjemy při orání pole. „Když jsem držel pluh a bosou nohou šlápl do převrácené půdy, měl jsem pocit, že stojím na perském koberci. Když na to vzpomínám, stále to ještě cítím v nohách. Zem v čerstvé brázdě byla nejen kyprá pro bosou nohu, ale také voněla. To bylo kouzlo!“
Doba minulá k nám v jeho knize vyvstává velmi živě. Autor nás provází vesnicí, vypráví o její historii, tradicích, zvyklostech, kulturním vyžití a způsobu života včetně toho, jak si tehdy děti hrály. Představuje osobité obyvatele i jejich živnosti. Například pana Beránka, který oznamoval úřední zprávy tak, že bubnováním svolal všechny místní, aby jim přečetl hlášení. V noci zase jako ponocný ohlašoval čas. Pamatuje také na Růženku, na niž by byl málem kývl, ale jak poznal, Pán Bůh s ním měl jiný plán, o němž tehdy sám neměl tušení. „Když Pán Bůh někoho k něčemu volá, nebo mu něco dává, je to neodvolatelné!!!“
Co rodné místo dává člověku do života? V případě Benedikta Vladimíra Holoty lásku k vesnici, kde žili rodiče a prarodiče, od nichž se naučil poctivé práci, zvládat nároky všedních dnů, pomáhat, žít ve vzájemné úctě a dostalo se mu také neokázalé, avšak pevné víry, lásky a životní moudrosti. Cení si rovněž příležitostí k pokoře. „Lekcí pokory jsem v životě dostal požehnaně! Ono je pro mladého člověka nebezpečné procházet hned na začátku života od vítězství k vítězství. Člověk potřebuje také vítězit porážkami, aby se naučil sám sebe přijímat.“
Vzácná kniha důvěrných, láskyplných vzpomínek Benedikta Vladimíra Holoty poskytuje nejen vhled do časů minulých a poznání vesnického života pro dnešní “moderní“ generaci stěží představitelného. I když byl v mnohém odlišný, o jeho pravém smyslu se člověk jím formovaný zamýšlí bez ohledu na dobu, v níž žije. A jak autor poznamenává: „Ve vysokém věku člověk přichází na to, že nejhlubší pravdy života jsou skryty v obyčejných skutečnostech.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), eshop.cirkev.cz, databazeknih.cz, paulinky.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář