Když zaspíte, neztrácejte naději – do práce můžete přijít včas

Když zaspíte, neztrácejte naději
Foto: Freepik

Cesta do práce může být někdy „úžasná“ – nevěříte?

Ráda chodím včas, abych nebyla po příchodu na místo určení splavená jako kůň po dostizích.

A v jarních a letních měsících, kdy se vzhledem ke stavu počasí konečně příroda rozhodla ukázat příznivější tvář, si člověk může cestu do práce i užívat.

Toho dne jsem se rozhodla, že se cestou budu kochat pohledem na rozkvetlé keře, záhony, svěží zeleň stromů a podobně. Kochání přírodou ovšem vzalo za své hned po prvních metrech. Dál jsem kličkovala jako zajíc mezi tu opravovanými chodníky a složeným materiálem, onde rozkopanými vozovkami – ale především výkopy a někde i dělným lidem, který se tam poskrovnu vyskytoval.

Já sice chápu, že se někdy musí vozovky a chodníky opravit, ale nejde mi na rozum, proč zrovna téměř celá trasa cesty, kudy chodím do práce, musí být rozkopaná.

Při přechodu jedné hrubě seškrábané vozovky jsem zalitovala, že nevlastním pohorky, ale alespoň jsem si poblahopřála k tomu, že jsem měla boty s rovnou podrážkou. V tom okamžiku jsem zažila déjà vu a ve vzpomínkách jsem se ocitla také na cestě do práce, ovšem v jiném čase a prostoru…

Žena se dívá na hodinky.

Máminy pozdní příchody

„Nemám ráda, když někde čekám,“ obhajovala se moje máma, když jsme jí celá rodina vytýkali,…

Bydlela jsem tehdy v Brně a kupodivu jsem to do práce měla pěšky tak dvacet minut svižnou chůzí nebo čtyři zastávky šalinou (tramvaj v tomto městě pochopitelně nejezdí).

Jednoho dne jsme se s kolegou z práce rozhodli, že si večer zajdeme zaplavat. Bazén jsem měla zase nedaleko od svého bydliště. Užili jsme si plavání a po takto příjemně strávené dvouhodině jsme odcházeli s dobrým pocitem, že jsme pro své zdraví ten den udělali maximum.

„Nezajdeme ještě na kafe?“ otázal se můj kamarád, když jsme vycházeli z prostoru areálu. Vtom jsme se zarazili. Venku docela hustě mrholilo. „No tak to asi ne. Nemáme deštníky, a zacházet si ještě někam ke kavárně, to bychom byli mokří jako myši.“ S tímto konstatováním jsme se rozloučili a já jsem nasadila hodně ostré tempo, abych byla doma v suchu co nejdříve. I tak, když se během cesty mrholení změnilo v poměrně vydatný studený déšť, jsem dorazila promočená až na kůži.

Doma, po osprchování v horké vodě, abych se prohřála, jsem jen nad vanu rozvěsila mokré šaty a padla do postele. Po této trojkombinaci – příjemná voda v plaveckém bazénu, studená sprcha venku (už se i poměrně ochladilo) a potom hodně teplá koupel – jsem usnula jako zabitá… a ráno jsem přeslechla budík.

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že pracovní doba mi začíná za necelou půl hodinu. Spěšně jsem se umyla, v rychlosti jsem se oblékla, nahodila na sebe pelerínu a skočila jsem do kozaček s rovnou podrážkou. Ty jsem zvolila naprostou shodou náhod, protože jinak jsem v té době zásadně nosila deseticentimetrové podpatky.

Plavání v bazénu.

Na plavání s prakem

Od malička mě voda fascinuje. Vlastně pravdu, že bez ní nemůžeme žít, jenom potvrzuji. Navíc…

Vyběhla jsem z domu, a když jsem skočila na chodník s úmyslem se téměř rozběhnout, rozjela jsem se! Všude totiž ležela několikacentimetrová jednolitá vrstva ledu. Směr jsem naštěstí měla dobrý, ačkoliv na konci chodníku jsem potřebovala zatočit. Zachytila jsem se tedy plotu a zatáčku se mi podařilo vybrat. Dál jsem se odrazila a pokračovala v jízdě. Prosvištěla jsem parkem a jela jsem dál – naštěstí moje cesta vedla z kopce.

Kreace, které jsem tehdy na chodníku vytvářela, by se setkala s úspěchem v lední revui, pelerína a kabelka za mnou vlály jako za prvorepublikovým listonošem doručujícím rekomando. Občas jsem jela pravým či levým bokem napřed, několikrát i pozpátku. Leckde jsem kličkovala mezi popelnicemi, které jsem svou pelerínou taky místy otřela. Jen jsem se divila, že se některé po mém manévru neporoučely k zemi. Nemohly. Byly přimrzlé, tudíž naštěstí stabilní. Jinak by se mohla moje trasa podle povalených nádob docela lehce identifikovat. V parku jsem vytvořila i nový průchod křovím.

Za jízdy jsem se rozhlížela, kde bych našla alespoň kousek posypaného chodníku či cesty, ale později jsem si uvědomila, že v plné rychlosti vlítnout na štěrk by mohlo být taky docela nebezpečné. No, pravda, jak se později ukázalo, tohle město nastalou situaci nedokázalo řešit dřív než za několik hodin.

Při jednom průletu přes silnici, kdy jsem se musela dostat z jedné strany na druhou, jsem si uvědomila, že o kus dál budu muset přes poměrně rušnou křižovatku, která byla vždy plná aut a přes niž šaliny jezdily ze všech směrů. Za normálních okolností jsem musela vždy kousek popojít směrem doleva a přejít přes světelný přechod pro chodce. No nic, dole je zábradlí, tam se zachytím. Myšlenka byla dobrá, nicméně za okolností, kdy jsem poměrně těžko zvládala držet balanc a jakž takž směr, ale zastavit se mi zrovna moc nedařilo, její uskutečnění vzalo za své… Takže jsem proletěla středem naštěstí pusté křižovatky, jako bych toto město osvobodila. To je divné, pomyslela jsem si a zároveň jsem konstatovala, že cestou jsem ani nikoho nepotkala, takže jsem začala přemýšlet, zda náhodou není nějaký státní svátek. Nebyl! Ale nikdo, kdo měl jen špetku zdravého rozumu, se na cestu nevydal.

Vtom jsem si vzpomněla, že jsem vlastně ani nesnídala. Nevadí, cestou mám pekárnu, tak se tam stavím. Nestavila. Vchod do pekárny by znamenal změnu směru a ještě kousek trasy do kopce. Takže obchodu jsem mohla jen zamávat. Zadostiučiněním mi bylo, že jindy osvětlený krámek byl úplně tmavý a zavřený. Odtud už moje cesta vedla téměř po rovině, doklouzat se k vratům ústavu byla hračka.

Tady jsem se opět divila, že velká brána, jindy otevřená, aby zaměstnanci mohli vjíždět na dvůr, který používali co parkoviště uvnitř areálu, byla také zavřená. Zachytila jsem se kliky dveří a pokud možno důstojně vešla do práce, kde právě vrátný posypával dvůr pískem. Jindy poměrně odměřený chlapík byl ten den přítulný jako zvíře se vzteklinou. Pravda, v první chvíli na mne zíral jako na zjevení, ale pak se rozzářil a blahopřál mi: „Jste první ze tří stovek zaměstananců, kdo dnes dorazil do práce,“ oznámil mi. „A vy jste došel jak?“ otázala jsem se a v podstatě jsem byla také ráda, že ho vidím, protože jsem se díky němu mohla pohybovat už bezpečně. „Já jsem tady ještě po noční směně, kolega, se kterým se mám střídat, ještě nedošel,“ dostalo se mi odpovědi. Pochválila jsem ho, že tak šikovně posypal celý dvůr. Jen jsem se divila, kde vzal písek. „Ale, ještě že máme protipožární bedny s pískem kvůli bezpečnosti – už jsem tři zrušil,“ dostalo se mi vysvětlení.

Další kolegové dorazili do práce většinou s několika hodinovým zpožděním. Městská doprava selhala úplně, auta na tom byla taky bídně a havárií bylo požehnaně. Moji spolupracovníci se trumfovali ve způsobu využité přepravy. Jednoho dopravil soused s posypovým vozem, dalšího přivezli popeláři. Nevyhlášenou soutěž ale vyhrál kolega, který – sotvaže spatřil situaci před domovními dveřmi – se domů vrátil pro brusle. Dojel mezi prvními, zakrátko po mně. Hrál závodně hokej a tvrdil, že ihned jde zavolat trenérovi, že tento týden jeden trénink vynechává, protože jej dnes ráno již absolvoval.

Obrázek staré televize

Bez televize

Rozhodně nejsem člověk, který ráno vstane a pustí si televizi. Přijde z práce a sedne si k televizi. A v noci…

Také já jsem byla se svým výkonem spokojená. Nejen, že jsem dorazila bez pádů, zlomenin a odřenin, ale ještě jsem vytvořila osobní rekord: trasu jsem zdolala za polovinu obvyklého času, takže jsem v práci přece jen byla včas.

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*