Člověk se musí smířit s faktem, že jeho vlastní zážitky se posouvají pozvolna už do kategorie „tuhé retro“ a podle toho jsou také hodnoceny. Ale přesto, nebo právě proto, se domnívám, že sem tam si něco připomenout a dát vzpomínkám osobní rozměr nemusí vůbec vadit. Třeba i proto, aby si současné generace uvědomili, že jsme také žili – a vůbec to nebyla nuda.
Když se projdu okolím, většinou vidím děti a mládež ve věkovém rozmezí 7–14 let sedící nad mobily a „zuřivě“ sledující nějaký příspěvek, o jehož kvalitě si netroufám psát. Ale že by se někdo extra hýbal či si dokonce hrál? Bílé vrány a stále vzácnější. Jenže konkurujte zdánlivě infantilními hrami lákavým sociálním sítím. Místo toho se vyhazují miliony za studie, jak snížit obezitu, protože nechat děti, aby si hrály jen tak bez dozoru, už by dnes vlastně z důvodu jejich bezpečnosti nešlo.
Otočme ale list na začátek našich životních knih. Lítali jsme venku a prováděli věci, nad nimiž tehdy vstávaly našim rodičům vlasy hrůzou na hlavě (dnes se tomu pobaveně smějeme). Ostatně, co říci na staršího sourozence, který toho mladšího vtěsnal do vyřazené pneumatiky traktoru a koulel ho po trávníku mezi domy? Asi nic, protože se smáli oba, stejně tak přežili bez úhony (nepočítaje v to výprask staršímu, že si udělal z bratříčka hračku). Především jsme si ale hráli a bavili se. Možná si vzpomenete i vy, dříve narození, na nějakou tu venkovní „gamesu“, při níž hrály roli aspekty jako postřeh, rychlost, odhad – a hlavně legrace.
Protože už v dávných dobách platilo zásadní pravidlo: „děti a ženy napřed“, začneme oblastí dívčí, i když samozřejmě v mnoha případech docházelo i k prolnutí s klukovskou komunitou, anžto když tehdy nechtěl nějaký borec být mimo dění a kolem nebyla banda, například fotbalistů, vzal zavděk i touto oblastí.
Jejich veličenstva (nejen) děvčata
Ačkoliv nejsem v prvním případě naprosto perfektně seznámen s pravidly – a zároveň podotýkám, že odmítám opisovat návody z internetu, protože moje vzpomínání určitě bude mít osobní punc – mohu jen sdělit, že Panák se skládal většinou z osmi políček zakončených hlavou s písmeny N a P (nebe a peklo) a dívka, nebo chlapec nejdřív vhodili kamínek na určité pole (opravdu nevím, co se dělo, když se netrefili, ale k tomu asi docházelo minimálně) a pak doskákali k hlavě a zpět, přičemž při zpáteční cestě museli onen kamínek sebrat. V tomto případě uvítám upřesnění či vyvrácení mé představy.
Guma, nejčastěji pružný tkaloun z galanterie, používaný do všeho možného, tepláky počínaje a ,spoďáry‘ konče, vyžadovala tři, v nouzi dva aktéry (dala se natáhnout na nějaký sloupek či lampu). Následovala série skoků, u níž se nesmělo chybovat – jak jsem zjistil, jejich skladba se místo od místa lišila. Existovaly pak čtyři stupně obtížnosti: jedničky – guma u kotníků, dvojky – v půli lýtek, trojky – v podkolení, čtyřky – pod „zadkem“. Další zpestření pak přinášely různé varianty – základním postojem bylo mírné rozkročení, takže obtížnější byla guma navlečená jen na jednu nohu. Pak tu byly „slepky“ (skákalo se se zavřenýma očima), „bublina“ (celá sestava se musela odskákat se zadrženým dechem a nafouklou pusou, tedy „bublinou“, která nesměla, prasknout‘) nebo dvojice, co gumu držela, mohla uhýbat. Jak už jsem uvedl, nejeden mladík se rovněž zapojil, a ne vždy si vedl jako totální dřevo.
Běháš, běhám, běháme
Věhlas hry Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum byl natolik velký, že se jí dostalo zmínky i v písničce, byť ji Luděk Nekuda v roce 1970 nazpíval jen jako Cukr, káva, čaj. Princip byl velmi jednoduchý: na startovní čáru se postavili „běžci“ a vyvolávač ve vzdálenosti cca deset metrů se k nim otočil zády a odříkával ono: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!“ Fígl tkvěl v tom, že mohl toto pořekadlo pronášet různou rychlostí. Pokud mluvil, mohli ostatní utíkat, ale jakmile zmlkl, nesměli se ani hnout. Kdo neustál pohyb, pakoval se zpět na startovní čáru. Vítězil ten, kdo se hlasatele dotkl a pro další pokračování ho nahradil. Výhodou této hry byl fakt, že se dala provozovat i v uzavřených prostorách – ve školce jsme si ji užili opravdu bohatě.
Honzo, vstávej je podobného ražení, i když tady se její varianty hodně lišily. Šlo o to, že vyvolávač stál tentokrát čelem a následoval dialog: „Honzo, vstávej!“ – „Kolik je hodin?“ – načež následoval pokyn typu: „Tři ptačí, dva čapí, sedm muších…“, což symbolizovalo délku kroku. Opět, kdo dospěl jako první k vyvolávači (a stávalo se tak variabilitou kroků), vyměnil si s ním pozici. Existovala i varianta „hodinky“, to jest pokyn „hodinky šly cestičkou“, načež pochodující se motal kolem dokola dokud nebylo řečeno STOP, nebo „hodinky spadly do záchoda“ – to si musel dřepnout. S odstupem času mi uniká, zda si vyvolávající musel pamatovat, co komu řekl a jestli nesměl říci dvakrát stejný povel, jinak by byl totiž nesesaditelný – kdyby opakoval stále stejný příkaz nebo (což bylo také povoleno) střídal pravidelně možnost pohybu vpřed a vzad.
Vybavuje se mi i jedna varianta velmi populární Schovávané neboli Schovky, určená výhradně pro venkovní prostory. Většinou jsme se raději schovávali a jít k pikole se nikomu nechtělo. Proto jsme si hru upravili na Šťouchanou. Vybraný jedinec měl totiž padesátiprocentní šanci, že se z hledání schovaných hráčů vyvlékne. Princip spočíval v tom, že se otočil a někdo do něj šťouchl. Poté se určilo úměrně vzdálené místo, kam se poběží a „šťouchnutý“ se pokusil uhodnout, kdo do něj rýpl. Pokud se netrefil, musel na dané místo běžet a nesměl se dívat, kam se ostatní schovávají. Když uspěl a uhodl, utíkal místo něj ,pachatel šťouchu’. Pak už se hrálo podle obvyklé schovky.
Ještě vzpomenu jednu hru, která by v dnešní úzkostlivé době rozhodně neprošla – jmenovala se Král vysílá své vojsko. Stály proti sobě dvě řady hráčů a držely se za ruce. Na daný povel z jedné vyběhl „voják“ a zamířil proti ,nepřátelské’ skupině. Pokud se mu naběhnutím podařilo dosáhnout, aby se dvojice pustila, mohl si vyžádat jednoho zajatce a ten posílil jeho vojsko. Pokud ne, sám se stal zajatcem. Každá řada měla svého krále, obvykle s třemi až pěti životy. Pokud útočník „roztrhl“ spojení tohoto monarchy s podřízeným, mohl požadovat buď zajatce nebo králův život. Hra končila ve chvíli, kdy na jedné straně skončil buď samotný král nebo tento přišel o své životy (pak bylo jedno, kolik mu zbylo vojáků). Námitky, že tato kratochvíle zaváněla zraněním, mohu odrazit tím, že když jsem se jí zúčastňoval, byl počet boulí nebo oděrek srovnatelný, či menší, s klasickým hraním „na babu“.
V hlavní roli míč
Vybíjená byla hodně oblíbenou zábavou, ostatně nemalá část nesmírně populárního filmu Metráček (1971). Jakousi obdobou „vybiky“ byla zábava s poněkud delším názvem, proto ji pracovně nazveme Polívka. Jednotliví hráči si rozdělili herní jména: mohla se volit zvířata, města, státy, hrady, zkrátka cokoli z nějaké oblasti. Všichni se srotili nad ležícím míčem (nejlépe volejbalovým) a vyvolávač deklamoval: „Polívka se vaří, maso na talíři, přijde na to, sežere to… AUSTRÁLIE!“ Na ta slova se všichni až na „Austrálii“ rozprchli a vyvolaný skočil po míči. Jakmile ho držel, zařval: „Stát!“ a nikdo se nesměl hnout. Pokud házející míčem někoho trefil, dostal zasažený trestný bod, pokud ne nebo ohrožený míč chytil bez toho, aby mu upadl na zem, vyfasoval černý puntík vrhač. Závěr hry byl různý: někdy končila poté, co nejhorší dosáhl určitého počtu „trestňáků“, případně se místo bodu udělovalo písmeno konkrétního slova – takže když kdosi dosáhl třeba termínu BLBEČEK (čili sedmkrát neuspěl), hra končila.
Trocha fantazie
V tomto případě se jednalo o zkoušku představivosti. Hlasatel oznámil „Přijela tetička z Číny, přivezla škopíček špíny, a v tom škopíčku plavalo…“ – následoval výběr jednoho z dítek a uvedl se předmět, který měl nějak ztvárnit. Pochopitelně obrazotvornost byla dána dětskými dušemi, takže se jednalo třeba o auto, rádio, televizi, kolo nebo podobné záležitosti. Opět si vzpomínám na inovaci, kdy se vybranému jedinci slovo pošeptalo a on musel předmět ztvárnit tak dobře, aby ho ostatní poznali. Kdo se trefil jako první, šel vybírat další věc, pokud imitátor neuspěl, musel absolvovat nějaký trest, třeba třikrát oběhnout parkový trávník a podobně. Z náhodného výběru her – stoprocentně jich bylo o hodně víc a určitě nešlo obsáhnout některé další, takže se neváhejte podělit – vzpomenu ještě na Krvavé koleno, o němž ale jenom vím, že existovalo – nic víc a hledat ho opravdu nechci, aby měli prostor i čtenáři. Stejně tak děvčata občas hlásala: „X-tá hodina odbila, lampa ještě svítila“ a když se volající rozhodla a prohlásila: „Třináctá hodina odbila, lampa – zhasla!“, bylo nutné něco udělat – ale opravdu nevím co. Stejně tak mám dojem, že popěvek „Eliška, Eliška nebyla pyšná, ona si onehdy na jahody vyšla. Eliško, Eliško, pozastav se trošku, vyber si z kolečka nejmilejší družku,“ (za přesnost plně neručím), ale co se dělo dál, zda vůbec šlo o hru nebo jen o nějakou písničku? Paměť přeci jenom skomírá…
Vím, že reakce nejsou obvyklé, ale přesto by mě potěšil názor pamětníků – a nejen jich. Protože poté se můžeme zaměřit i na podobné hry, které jsme měli možnost realizovat v dobách sychravých, tedy u stolů ať doma nebo ve škole. Děkuji.
Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář