Australská spisovatelka Mikki Brammer, žijící v současné době v New Yorku, píše kromě beletrie také příspěvky o umění, architektuře a designu. Její úspěšný debutový román The Collected Regrets of Clover (Vše, čeho lituji) byl vydán již v pětadvaceti jazycích.
Vnímavé Clover bylo pět let, když viděla umírat učitele z jejich školky na infarkt. Zatímco se všechny děti vyděšeně rozeběhly pryč, ona si k němu přisedla a držela jej za ruku. Jako by to bylo předzvěstí směrování jejího dalšího života. Poté co vystudovala thanatologii a sociologii, bývala jako úmrtní dula často nablízku těm, kteří byli v posledních chvílích osamoceni. Jako by tím tišila výčitky, že stejnou službu nemohla poskytnout svému dědečkovi, který ji po smrti rodičů vychovával.
Od prvního pracovního dne dodržovala stejný rituál, kdy si zapisovala poslední slova, která klienti pronesli. Nabyté zkušenosti zaznamenávala do zápisníků s názvy: Čeho lituji, Rady a Zpovědi. „Zkušenost mě naučila, že lítost na smrtelném loži nejčastěji pociťují lidé, kteří během života o smrti raději příliš nepřemýšleli.“
I ve svých šestatřiceti letech žije Clover osaměle a společnost jí dělají pouze její kočky a buldok Georg. Jediným přítelem je starý soused Leo, kamarád jejího dědečka, jemuž slíbil, že na ni bude dohlížet.
Dosavadní život se ze zajetých kolejí vychýlí, když ji požádá vnuk devadesátileté babičky Claudie, zda by s ní nemohla trávit krátký čas, který ji ještě zbývá. Claudie si ji okamžitě oblíbila a vyprávěla jí o svém životě. Svěřila se jí, že jako reportážní fotografka se při jedné ze svých cest seznámila ve Francii s mužem svého života, s nímž prožila milostný román, navzdory svému zasnoubení s jiným. Se smutkem přiznává: „Nejvíc lituji toho, že jsem potřebám druhých přikládala větší důležitost než vlastním. Ale učili mě, že jako žena taková být musíš. Manžel, děti, rodiče – jejich štěstí je důležitější než to tvoje. Vždycky jsi byla něčí manželka, matka nebo dcera, a teprve potom jsi byla sama sebou. Jako bych nežila pro sebe, jako bych to nebyla já. Jako bych promrhala, co mi bylo dáno.“ Clover by ráda zjistila, zda tento muž ještě žije a kde. To, co nakonec zjistí, ovlivní zásadním způsobem i její život.
Autorce se podařilo jemným citlivým způsobem napsat román, představující smrt a zármutek radostným a povznášejícím způsobem. Sama k tomu říká: „Mým cílem bylo využít Cloverinu cestu dospívání jako jakéhosi trojského koně, aby se lidé natolik ponořili do příběhu, že by byli vnímavější k otázkám smrtelnosti, smutku a lítosti, které jsou do vyprávění vetkány, aniž by si toho nutně byli vědomi. A chtěla jsem to udělat způsobem, který by byl optimistický a zábavný, spíše než depresivní a konfrontační. Přinejmenším doufám, že čtenáři budou inspirováni k tomu, aby udělali věci, které vždycky chtěli dělat, než bude příliš pozdě.”
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz, databazeknih.cz, luxor.cz, palmknihy.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář