1. dubna 2024
Varování: Tento díl je jen pro otrlé a vulgarismům otevřené jedince, kteří se dokážou povznést nad své předsudky.
Dnešní den byl jako na houpačce. První ranní vjem s kostelními zvony v krásné krajině byl úžasný. Pak následovalo několik hlubokých propadů až na dno, cesta od Ligurského moře k Jadranu přes celou Itálii a večer na pokraji smrti promočením, hladem a vysílením úžasná pizza.
Nedosti na tom se celý den střídalo počasí. Od horka přes zbytky saharského písku v dešti až po chladno a průtrž mračen, která dokonala dílo zkázy. Ne, dnes jsem neměla svůj den. Přesto tam byla spousta vtipných i hezkých momentů, zvláště pokud zněla ta výstižná a přímá slovenština. Ani vulgární slova v ní nezní tak vulgárně jako v češtině a mají úplně jiný feeling.
Hned ráno, když obě Báry s kufry čekaly v dešti na náměstíčku v Corniglia na naložení, motala se tam mezi dvěma auty nějaká paní s dvěma malými dětmi, a to tak pitomě, že jen zázrakem nikoho nepřejeli. Pozorovaly jsme tu scénku z povzdálí a pak Bára 2 řekla: Ta žena se ráno probudila a řekla si: Dnes budu pi*a a naučím to i své děti. A tak se zrodil dnešní Den na pi*u.
Když si Jarda něco umane, je těžké ho od toho zradit. Takže jsme po cestě na druhou stranu Itálie museli ráno navštívit další z vesniček Cinque Terre. Z nejobtížněji dostupné Corniglie, kde jsme dvě noci spali, jsme jeli do sousední rybářské vesnice Vernazza, kterou jsme překřtili na Varoázu. Původní plán byl dojet autem až do přístavu a dát si tam kafe. Ovšem závora kilometr a něco nad vesnicí byla zavřená, takže jsem po ránu, ne úplně dobře naladěná, musela v začínajícím dešti šlapat pořád dolů k moři, a to ještě přírodou! Koleno mi drží jen silou vůle a představa, jak se šplhám zpátky, mi zastřela zrak. Neviděla jsem nic než oprýskané baráky nad mořem a přijala jsem Jardův návrh, že pojedu do nejbližšího města vlakem, který staví prakticky až u moře.
Když však zjistil, kolik stojí jízdenka a kolik času by zabralo mě v La Spezii nabrat, začal mi svůj vlastní návrh rozmlouvat a ukonejšil mě variantou, že nás nahoru kopcem k Montekovi vyveze taxi. Určitě byla jen shoda náhod, že mu taxikář telefon nezvedal, že byl plný, když jsme chtěli nastoupit, prostě že mě nikdo nikam neodvezl a musela jsem šlapat nahoru po svých. Jakou jsem měla náladičku, to si neumíte představit. Pobavil mě jen tento obraz v kavárně, kde jsme se schovali před vytrvalým deštěm, a taky automat na prezervativy, vibrátory a těhotenské testy (v tomto pořadí).
Lence a Báře 2 se vesnička líbila, takže můj dojem, že je vhodná jen ke smrti utopením, neberte v potaz.
Čekala nás cesta mlhou tak hustou, že jsme neviděli ani srázy, ani svodidla. Nádrž jsme měli sice plnou, ale taky plné kalhoty. Naštěstí nám z nevolnosti pomohl opět Suchý se Šlitrem a jejich písničky, které jsme si zpívali. V průběhu dlouhé cesty přišla na řadu i Hegerka či Žbirka a hity z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Když zpíval Gott, Bára 2 si vzpomněla, jak byla překvapená, když umřel. Důvodem byl fakt, že ji ani nenapadlo, že ještě žije. Takže asi tak.
Hlavním leitmotivem dnešní konverzace v autě byla ovšem kávová lžička. Při návštěvě města Ferrara, kam jsme jako obvykle dorazili se začátkem siesty a všechno včetně katedrály bylo zavřené, což je dost umění to tak naplánovat, si dal Jarda kafe a loupák. Sám. Protože dnes potřeboval být hodně sám, zvláště aby vykonal všechny potřeby, které má, a nemusel se s nikým dělit. Když se zvedal od stolu, požádala jsem ho, aby nenápadně sbalil lžičku.
Co tato prosba spustila za přednášku u poctivosti (jeho), zklamání (ze mě) a keců, to bylo až neuvěřitelné. Chtěla jsem jen mít něco, čím bych se mohla najíst včerejších těstovin a neumřít hlady.
Kdybych věděla, že budu dalších sto kilometrů v autě poslouchat Nanebevzatého poctivce Jardu Kneisla, raději bych hladověla dál.
Naštěstí po mém vytrvalém nátlaku koupil sadu vidliček, takže jsem pár mašliček do sebe v autě po cestě, protože nestavíme ani na čurání ani na jídlo, nějak nacpala.
Jarda, to je prostě zvláštní kombinace velkorysosti, spolehlivosti, bláznovství a naprosté nepřizpůsobivosti. Když vjede na parkoviště, míří k volnému parkovacímu místu, ale v poslední chvíli uhne a vybírá mezi dalšími dvěma místy najednou. Bára 2 to okomentuje slovy: To je standardní chlap. Jednu díru má a potřebuje zkusit ještě další dvě. No prostě Bára 2 dnes boduje. Lence se vrátila usměvavá nálada, která nás dnes v závěru dne zachrání před smrtí hladem.
Je pravda, že jsme pár hodin v autě při přejezdu do nějaké díry za Terstem seděli, ale i tak jsem ušla přes 10 kilometrů a 14 pater. Jak mě bolí nohy, to si neumíte představit. Unavený Jarda se do nás tak obul, že vyděsil několik hostů v hotelu. V rozčilení z toho, že jsme se všechny tři po sobě zeptaly, kde je recepce, na nás vybafl, že je rozchod a každý se ubytuje sám. A odešel. To bylo hodně vtipné, protože pokoje byly na jeho rezervaci.
Pak nás doslova vypudil ven, abychom si prohlédly to krásné místo, které pro nás na ubytování vybral, a podle jeho slov ho nejsme schopné vůbec docenit. A tak jsme s Lenkou a Bárou šly do sousední vesnice, protože už jsme padaly hlady. Lilo jako z konve, což je chvíle, kdy přístav plný vody a lodí oceníte nejvíce. Před tím nejhorším slejvákem jsme se schovaly pod přístřešek, kterým teklo, takže jsem byla mokrá, hladová a naštvaná najednou. Dobro došli na Jadran.
V otevřených restauracích měli buď předražené menu v italštině, které jsme se na mobilu snažily přeložit a pak jsme utekly, nebo nás vyhnali, že už nemají místo, nebo nabízeli jenom oschlou a studenou pizzu. Nejvtipnější bylo, že nás vyhnal i farář z kostela, kde jsem zrovna obdivovala Poslední večeři Páně. Byla to skutečně poslední večeře v celé vesnici a ani tu jsem si nemohla pořádně vychutnat, protože kostel se zavíral. Zdálky to vypadalo, že mají vedle oltáře nějaké akvárium, a jsem ráda, že jsem to aspoň stihla vyfotit.
Konec dobrý, všechno dobré. Paní v hotelu nám zajistila stůl v jediné otevřené restauraci široko daleko, kde dělali fantastickou pizzu. Já jsem měla s mortadelou a piniovými oříšky a bylo to úžasné. Lenka rozdávala úsměvy na všechny strany a odváděla pozornost od mého zachmuřeného obličeje a vystresované Báry 2, která byla hladná. Přejedly jsme se, přepily a odvalily na pokoj. Jarda byl sám a snad nabyl duševní síly pro poslední den zájezdu. Den končí příjemně, a to je moc důležité. Snad ten zítřejší den bude mít stejně šťastný konec – doma!
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář