Známá americká psychoterapeutka Whitney Goodman se věnuje poradenství ve vztahové terapii, rodinných konfliktech, životních přechodech, traumatech, problémech žen, při posílení sebeúcty nebo vlivu stresu na chronické nemoci či bolest. Ačkoliv je osobitá a rázná, klienti ji vyhledávají, neboť se do nich dokáže dobře vcítit, vyslechnout je a nazývá věci pravými jmény.
Trend vybízející k pozitivnímu myšlení se někdy mění ve všudypřítomný nátlak žít v neustálém štěstí. Nabízejí se motivační knihy, kurzy, přednášky. A přesto je stále tolik nespokojených a nešťastných lidí. Nedaří-li se člověku plnit plány a sny, přičítá se to leckdy právě tomu, že není dostatečně pozitivní.
Také si myslíte, že radostná mysl pomáhá zdolat potíže i smutky a nechcete se proto projevit „negativně“? Tato nevšední kniha z navyklého způsobu uvažování probudí a připomene automatické návyky i fráze, jež často nevhodně používáme, jak poznáme na popsaných příkladech.
Netaktní a zraňující bývá i v podstatě dobře míněná pozitivita, stejně jako povzbuzení, pokud pouze sklouzává po povrchu, aniž bychom je mysleli upřímně. Z naší strany se někdy jedná i o určitou přezíravost, jestliže se ve skutečnosti nechceme starostmi druhého zabývat, neboť máme dost svých. Chceme-li druhému v jeho zármutku skutečně pomoci, je třeba k němu přistupovat ohleduplně, autenticky a upřímně, aniž bychom jej nutili k optimismu. Jinak se cítí se svým smutkem nepochopený, a ještě více osamělý.
Známá jsou běžně používaná otravná povzbuzení jako „Všechno se děje z nějakého důvodu. To zvládneš. Musíš se prostě víc snažit. Jestli to chceš porazit, musíš mít pozitivní přístup! Jiní jsou na tom hůř…“ a podobně. Taková „pozitivita“ nepomáhá v případě truchlení a ztráty blízkého, neplodnosti, nemoci a tělesného postižení, při vztahových a pracovních problémech, ztrátě zaměstnání, odcizení v rodině, u traumatických událostí a také rasismu, homofobie, sexismu a dalších předsudků.
Autorka učí, jak s pozitivním přístupem zacházet, aby se nestal toxickým a zároveň nabízí těm, kteří se chtějí se svými problémy svěřit, inspiraci, jak mluvit co nejpříměji a účinně. Není nutné stížnosti ze života zcela odstranit, ale zefektivnit způsob, kterým je podáváme a všímat si, jak se potom cítíme – zda lépe, anebo hůř, což vede k zamyšlení, zda se za naší nespokojeností neskrývá něco hlubšího. Přínosné jsou rady, jak být oporou druhým, sdílet pocity a nikoho neranit, i když není vždy snadné druhému trpělivě naslouchat, vcítit se do sdílených starostí a vytvořit prostor pro jeho bolest, aniž bychom ji sami nesli.
Whitney Goodman ukazuje současně i možnosti, jak vnímat a přistupovat k vlastní negativitě. Podotýká přitom, že „Hněv a nespokojenost jsou jedním z nejúčinnějších způsobů, jak ve společnosti něco změnit.“ Naráží tím na panující přesvědčení, že kdo dělá vlny, ohrožuje štěstí druhých a cokoliv se tomu postaví do cesty, je nepohodlné a nežádoucí. Odhaluje rovněž varovné znaky, kdy léčebné nebo seberozvojové metody, slibující spokojenost, člověku spíš škodí.
V překvapivě pojatém pohledu na „věčné štěstí“ se dozvíme o projevech a dopadech toxické pozitivity, důvodech, proč vždy nefunguje, a také o umění zpracovat své emoce a dosáhnout v životě naplnění.
Autorka ojedinělé, velice přínosné publikace vychází z vlastní dlouholeté zkušenosti, odborné praxe, z osobních příběhů mnoha klientů i z nejnovějších vědeckých výzkumů.
„Doufám, že vás přiměje uvědomit si, kdy se v honbě za pozitivní energií upozaďujete nebo se snažíte být „přijatelnější‘,“ vybízí čtenáře Whitney Goodman.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), anag.cz, databazeknih.cz, knizniklub.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář