Čas je velmi subjektivní veličina. I když žijeme v dohodě, že je tolik hodin, kolik právě je, co když tomu tak ve skutečnosti není? Při čekání se minuty zdají nekonečné, při práci vám jen frnknou kolem nosu. Je to podobné jako kilo peří a kilo železa. Váží stejně, ale když vám spadnou na nohu, budete mít naprosto rozdílný pocit. Když občas pozoruji svého muže, přísahala bych, že se řídíme stejnými hodinami, ale každý v jiném časoprostoru.
Jeho nejoblíbenější a rozhodně nejčastější odpovědí na mé volání k obědu, k odchodu, k pomoci, k telefonu či prostému dostavení se na určené místo jsou dvě slova: UŽ JDU!
Vyvolávají naději, že se ten druhý už pohybuje směrem k vám,
což ale není tak úplně pravda.
Ve skutečnosti totiž nadále stojí na žebříku a „mrší stromky“, jak mi jednou ujelo z pusy, když jsem uviděla na zahradě výsledek jeho snahy stromy ostříhat (a už se to doma uchytilo). Ale může dělat prakticky cokoliv, od přemýšlení po „úklid“ v garáži (Cha!), od kopání příkopu po ojídání malin. UŽ JDU! ho každopádně ze započaté činnosti nijak nevyruší ani nevytrhne.
Nothing Found
Pokud se muž, a to nejen ten můj, rozhodne něco dělat právě teď, okolí prakticky nevnímá.
Práci samotné předchází fáze přemýšlení, jak to udělat nejlépe, která trvá i několik týdnů, měsíců či let, tedy pokud jde o úkon, který se týká něčeho UVNITŘ domu a požaduje ho manželka.
Pokud jde o práci venku, kterou si naplánoval on, jdou věci kupředu velmi rychle a bez ohledu na roční či denní období.
Kdybyste naši zahradu pozorovali v noci, mohli byste nabýt dojmu, že se u nás pravidelně vyskytuje roj světlušek. Ve skutečnosti je to můj muž s čelovkou na hlavě, který seče trávu nebo pumpuje vodu na zalévání, i když sousedé (a já) již uléháme ke spánku.
Trpělivost není zrovna mou silnou stránkou. Já mám ráda, když se věci dějí plynule a mají řád, lidé chodí včas k obědu a nemusím nikomu žádnou informaci opakovat dvakrát. Zvláště pokud mám na plotně spaghetti carbonara, které se musí jíst hned, dokud je žloutková omáčka vláčná a horká. Nebo pokud čekám v Hulíně po celodenní štrapáci služební cesty na odvoz domů. Poprvé jsem tam čekala snad hodinu, přes ubezpečení mého muže: UŽ JEDU! Když jsem rafinovaným výslechem zjistila, že po mém telefonátu s prosbou o odvoz si šel ještě zaběhat (protože to chtěl a měl v plánu), myslela jsem, že mě klepne pepka. Seděla jsem potmě na kufru u kontejnerů a strachovala se střídavě o svůj a o jeho život, a on si BĚHAL!
Máme už za sebou desítky společných let, a tak jsem ho nezabila. Vymyslela jsem lest, jak ho dostat na místo včas, a volám už z Brna, že jsem u Hulína. Stejně tak volám z okna k obědu už pět minut předtím, než postavím vodu na brambory. Pokud se loudá tím svým časoprostorem déle, než snesu, obědvám sama. Odjíždím taxíkem. Nebo odcházím bez rozloučení někam své rozčilení rozchodit.
Kdybych se přitom ztratila v čase a prostoru a někdo mě náhodou hledal, v klidu zvednu šílící telefon a řeknu jen: UŽ JDU!
A v klidu dopiju své kafe, přečtu si štos časopisů a vyluštím všechny křížovky. Teprve pak se vrátím od maminky zpátky ke svému muži, ať už provedl cokoliv, protože jsem to před lety slíbila jemu, sobě i tomu nahoře.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář