#111 Intuice

Žárovka n
Foto: Pixabay

Jednou jsem takto nenasedla do auta s mými kolegy, kteří jeli do Prahy. Prostě jsem iracionálně tušila, že by se autu se mnou mohlo něco stát, a zůstala jsem doma. Vůbec mé nepřítomnosti cestou nelitovali, protože jsem jim nechala svou vymazlenou svačinu, a vlastně dodnes na to vzpomínáme jako na veselou historku. Ale mně do smíchu tenkrát opravdu nebylo. Stejně jako když při řízení v autě začnu cítit, že ve vzduchu visí nehoda. Už dvakrát mě to upozornění zachránilo, protože jsem byla ostražitá a jela pomaleji a byla jsem schopna dobrzdit. Potřetí jsem se nechala předjet všemi divočáky a díky tomu jsem musela řetězovou nehodu těsně přede mnou jen objíždět.

Když jsem psala jednu povídku do soutěže, věděla jsem naprosto jistě, že vyhraje, už když jsem ji psala. A opravdu nešlo o nějakou namyšlenost nebo přebujelé ego. Taky jsem si vsadila sportku s tušením, že výhra je blízko. Bylo to sice jen pár stokorun, ale opravdu jsem vyhrála. Bohužel, od té doby jsem nic podobného necítila, i když jsem si vsadila a nevyhrála ještě mnohokrát. Taky už jsem nic tak světoborného nenapsala.

Prostě ještě nepřišla ta pravá chvíle, kdy jsem napojena na něco většího a znám pravdu o pár sekund, minut či dní dříve, než se stane realitou.

Nejsem žádný bláznivý esoterik a ani neumím s intuicí pracovat tak, aby mi přinášela dlouhodobý prospěch. Ale třeba v lidech se nemýlím. Už nedávám na první dojem, protože ten může být opravdu někdy mylný, ale pokřivený charakter nebo prázdnotu duše poznám naprosto bezpečně, i když mě to často netěší. Nikdy jsem s lidmi, co mě nebaví, nehodlala trávit čas. Ale to máme asi všichni stejně.


Co z toho všeho vyplývá? Je skvělé mít plán a jít za svým snem krok za krokem. Ale někdy je fajn úplně všechno neplánovat, nedřít se do úmoru, ale zeptat se sám sebe, jestli vůbec jdu po správné cestě.

Někde uvnitř nás jsou všechny otázky i všechny odpovědi, které hledáme. A někdy i ty, které nehledáme.

Zkusme si více věřit a třeba se nám jednou sevře břicho v předtuše, že se pro nás chystá něco úžasného.

Váše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Expedice CHIMÉRA XVI.

Expedice CHIMÉRA XVI.

Večerní procházka rozsvíceným městem a pohled na panorama Chicaga přes Michiganské jezero, to byla pro mě naprostá pecka.
Expedice CHIMÉRA XV.

Expedice CHIMÉRA XV.

Celý den jsme věnovali autoturistice. Byl to asi jediný způsob, jak přežít pokles venkovní teploty o dvacet a více stupňů.
Expedice Chiméra XIV.

Expedice Chiméra XIV.

Nastal kolotoč vyplňování formulářů a Jardova odbíhání do směnárny, protože se muselo platiti cash a my jsme neměli už žádné…
Expedice CHIMÉRA XIII.

Expedice CHIMÉRA XIII.

Na začátku pobytu jsme měli pocit, že doprava tady je prostě jeden velký chaos, do kterého nemáme šanci proniknout.
Expedice CHIMÉRA XII.

Expedice CHIMÉRA XII.

Pan Emil nás vyváží na typický mexický brunch. Restaurace je něco mezi cikánským ležením a českou hospodskou zahrádkou.
Expedice CHIMÉ

Expedice CHIMÉRA XI.

Ta země mi bude hrozně chybět. Je obrovská, divná, překvapivá, vlídná i nevkusná, ale nějak jsem si to tady prostě…
Expedice CHIMÉRA X.

Expedice CHIMÉRA X.

Je tu plno dosud nerozluštěných záhad, a i sami Aztékové, kteří později toto opuštěné místo objevili a osídlili, ho považovali…
Expedice CHIMÉRA IX.

Expedice CHIMÉRA IX.

Procházka městským trhem, to je pastva pro oči i všechny další smysly. Prodává se tu i banánový list o velikosti…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*