V kuchyni hraje rádio starý hit Teamu s názvem Reklama na ticho. Uvařím si kafe a rádio jedním otočením cuplíku vypínám. Nepotřebuju hlasitou reklamu na ticho, potřebuju ticho. Ráno, v poledne i večer. Ticho je nejvíc!
Přitom mi připadá, že lidé obecně dělají všechno pro to, aby se ticha zbavili. Chodí po světě se sluchátky na uších či v uších. Dnes už si s nikým nepopovídáte v autobuse nebo ve vlaku. Každý tupě sedí, izolovaný od světa a lidí kolem sebe ucpanýma ušima. V každé čekárně vyhrává televize nebo rádio, asi proto, aby pacienti neměli čas na srovnání myšlenek a dotazů. Nákupní centra plní hluk, co vytvářejí návštěvníci, a podporují ho hlasitou hudbou. Rádio hraje, když mě pan masér láme kosti, prý aby nebyly ven slyšet žádné zvuky ani naše hovory. Když se položím na lehátko při kosmetice, mám strach, že se počurám. Musím hodinu poslouchat zurčení vody a stupidní „ambientní hudbu“. S vrstvou masky na obličeji včetně úst nemohu nic říct, tak trpím.
Když jsem doma sama, je v domě příjemné ticho. Miluju hudbu a poslouchám ji ráda, doma i na koncertech. Ale nesnáším ji jako zvukovou kulisu, stejně jako si nepouštím televizi jen tak, abych nebyla doma sama. Já chci být sama a chci poslouchat tikot hodin v kuchyni, pískání našeho morčete, chci slyšet trávu růst. Jedinou výjimkou jsou víkendová dopoledne, když vařím. To si zpívám s oblíbenými cédéčky nebo si pustím rádio. Při klepání řízků se dá vydržet cokoliv, heavy metall i dechovka.
Naprosté ticho potřebuju při práci, hlavně při psaní. Já vůbec nejsem ten typ, co se ponoří do svého světa, ať se kolem děje cokoliv. Všechno slyším, všechno vnímám, neumím se vypnout. Jestli mám vytvořit něco, co dává smysl, musím se dostat do svého stavu flow. V open space bych umřela. Kolegyně v práci si pustí hudbu na sluchátka a je svatý klid. Narušovaný telefonáty, cinkáním zpráv, rozhovory, běžným chodem kanceláře. Jasně. Ale to mi nevadí. Pokud k tomu nevyhrává německy mluvící rádio, je svět ještě v pořádku.
Mám ráda, když je kolem mne veselo, když se něco děje, lidé se baví, smějí, povídají si. Když je u nás plný dům. S šálkem horké kávy v ruce, v tichu probouzení, na to moc ráda vzpomínám. Ale teď, prosím, nerušit. Provádím očistnou koupel v ranním tichu a nechci být rušena. Čeká mě rušný a hlasitý den, tak nabírám ticho do zásoby. Přidáte se?
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář