Mám za sebou prvních padesát dní své #Výzvy365. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem vytrvala a skutečně denně píšu, jak jsem si předsevzala. To je skvělé a klepu si na rameno. Není to úplně lehké, ale proto to má význam. Alespoň pro mne, představitele neukázněnosti, nesystematičnosti a emoční nestability.
Pokud jde o obsah, jsem poněkud skeptičtější. Co unese soukromý deník, to je na veřejném blogu často nezajímavé. Ukazuje se, že mám tendenci se opakovat (neschopnost myšlenku opustit) nebo odbíhám od hlavního tématu (neschopnost myšlenku udržet). Cimrman by měl ze mne radost. Povídky, zvláště ta o narození naší dcery, patří k nejčtenějším. Ale přátelé, napsat dobrou povídku, jakkoliv lehce to vypadá a lehce se čte, je strašně těžká věc, alespoň pro mne. Ne že by v mém životě nebylo dost silných příběhů, které by si zasloužily zpracování. Třeba některé ze Zoufalcových zápisků z cest jsou plny příhod, které zapadly. Je z čeho brát, to je dobré. Teď ještě najít tu systematičnost a vytrvalost. Najít si čas. Protože i tento krátký blog mi od napsání přes výběr fotky a zveřejnění zabere nejméně hodinu, často i více. Čeho jsem ochotná se vzdát, abych to stihla? Záleží na tom? Někdy stačí jen být rychlejší a efektivnější v jiných věcech.
Těch padesát dní ukazuje, v jaké sinusoidě jde můj život. Od nečetných záchvěvů nadšení přes denní rutiny po hluboké propady nálady, nemoci a všudypřítomnou migrénu.
I dnes píšu s přivřenýma očima, protože mě bolí hlava jako škopek. Je to přesně tak, jak jsem psala včera. Čím zdravější den, plný vypité vody, pěkných zážitků a pohody, tím méně mi to svědčí. Ale koho to zajímá? Takže sedím a snažím se psát, i když neustále zvoní telefon, přichází maminka, pak se vrací muž z ranního výšlapu na kole, dopere pračka, dostanu žízeň a tak pořád dokola. Ještě čekám, kdy se ve dveřích objeví dcera a položí mi svou nejoblíbenější otázku: Co máme k jídlu?
Doma i se zavřenýma očima
I když mě všichni kolem vyrušují od práce, snažím se to nějak vybalancovat a nebýt na ně hrubá. Raději se usmát než se rozčílit, pokud to tedy jde. Čím jsem starší, tím více si vážím obyčejné laskavosti. Protože lidí, co si pořád stěžují, co se cítí nedocenění a přetěžovaní, je všude kolem dost. Otravují vzduch i sami sebe. Chráním si svou zenovou zahrádku a ze všech sil se snažím nebýt jako oni. Udržet svou nestěžovací výzvu a jít za svým bez ohledu na okolnosti a okolní svět. Žít tak, aby můj život ani blog, který ho reflektuje, nebyly jen odstíny šedi. Ani kdyby jich bylo padesát.
Jak důležité je mít a udržovat dobré mezilidské vztahy, o tom je i jeden z dílů přednášek TED s názvem What makes a good life? Pokud máte pár minut čas, podívejte se na něj, má i české titulky.
Závěr dne #314 zní: I když život lítá nahoru a dolů v sinusoidách, nebuďme škarohlídi, protože pak nás nikdo nebude mít rád.
Další články z této rubriky
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III. – pokračování
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III.
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry II.
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry I.
gutentor-overlayPsát budou stroje. A kdo to bude číst?
gutentor-overlaySeznam TOP 50
gutentor-overlayŽeny sobě
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář