#316 Mistrovství světa v sebedestrukci

Podvečer, osamělá chata, strom se svěšenými větvemi.
Foto: pixaby

Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale zároveň jsem v té lepkavé síti vlastních pochyb a blbé nálady chycena jako moucha v pavoučí síti.

Všichni doma to dobře znají, někteří přátelé se mi léta snaží pomoci. Jenže když na člověka sedne depka, nemyslím skutečnou tíživou depresi, která potřebuje zásah lékaře, ale takové ty dny, kdy byste se radši neviděli a sami sobě nakopali, musí si každý pomoct nakonec sám. Myslím, že přirovnání „vidět všechno černě“ je přesné. Jako bych na všechno kolem nahlížela přes černý filtr, který nedovolí vidět tu lepší stránku, ale udělá ze slunečného palouku temný světa kraj.

Přitom vždycky propadám svým chmurám v době, kdy se zdánlivě nic neděje. Není žádný objektivní důvod, proč bych se měla cítit špatně. Ale stačí maličkost. Jedna zpráva, která mě „vyhodí z vinklu“, jeden přezíravý pohled, který si vezmu osobně, a cvrnk! Domeček z karet se zřítí k zemi a trvá pěkných pár dní, než ho zase ve větru a zemětřesení dokážu postavit znovu. Teoreticky přesně vím, co je to za kravinu a že zbytečně ztrácím čas i energii. A přesto se stále znova a znova se ocitám ve stavu „nikdo nemá rád, nikdo mě nepotřebuje a nikomu nechybím“. Nezáleží na tom, kde je pravda a jak mě vidí a co si myslí ostatní. Já sama pro sebe jsem prostě total lůzr, který nic nedokázal a nemá smysl, abych se o něco ještě někdy vůbec pokoušela.

Těch pár facek, které jsou účinnější než prášky nebo psychoanalýzy, si nakonec musím vrazit sama. Abych se vzpamatovala. Uvědomila si, co všechno mám. Za sebou i před sebou.

Závěr dne #316 zní:

Když propadáte beznaději, přestaňte se srovnávat s těmi, kteří mají víc než vy, jsou krásnější, bohatší, úspěšnější. Srovnávejte se jen s těmi, kteří jsou v životě šťastnější, a hledejte proč.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Expedice CHIMÉRA XV.

Expedice CHIMÉRA XV.

Celý den jsme věnovali autoturistice. Byl to asi jediný způsob, jak přežít pokles venkovní teploty o dvacet a více stupňů.
Expedice Chiméra XIV.

Expedice Chiméra XIV.

Nastal kolotoč vyplňování formulářů a Jardova odbíhání do směnárny, protože se muselo platiti cash a my jsme neměli už žádné…
Expedice CHIMÉRA XIII.

Expedice CHIMÉRA XIII.

Na začátku pobytu jsme měli pocit, že doprava tady je prostě jeden velký chaos, do kterého nemáme šanci proniknout.
Expedice CHIMÉRA XII.

Expedice CHIMÉRA XII.

Pan Emil nás vyváží na typický mexický brunch. Restaurace je něco mezi cikánským ležením a českou hospodskou zahrádkou.
Expedice CHIMÉ

Expedice CHIMÉRA XI.

Ta země mi bude hrozně chybět. Je obrovská, divná, překvapivá, vlídná i nevkusná, ale nějak jsem si to tady prostě…
Expedice CHIMÉRA X.

Expedice CHIMÉRA X.

Je tu plno dosud nerozluštěných záhad, a i sami Aztékové, kteří později toto opuštěné místo objevili a osídlili, ho považovali…
Expedice CHIMÉRA IX.

Expedice CHIMÉRA IX.

Procházka městským trhem, to je pastva pro oči i všechny další smysly. Prodává se tu i banánový list o velikosti…
Expedice CHIMÉRA VIII.

Expedice CHIMÉRA VIII.

Těch po zuby ozbrojených vojáků se prý v Acapulcu bojí jen turisté, které mají chránit. Celé město má nejlepší léta…
Expedice CHIMÉRA VII.

Expedice CHIMÉRA VII.

Acapulco je pulsující město v zálivu ve tvaru písmene U, které se stále rozrůstá, zejména luxusní část Diamante zabydlela i…
Expedice CHIMÉRA VI.

Expedice CHIMÉRA VI.

Už nikomu nevěříme, že doba dešťů skončila, i v jejím čase prý prší maximálně hodinu denně, mezi čtvrtou a pátou…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*