#62 Nouzový stav

prostřený stůl, večeře
Foto: Pixabay

Tak jsem včera zažila panický atak. Navzdory všem dostupným informacím, opatřením, rozumu a zkušenostem. Vláda vyhlásila nouzový stav a mně se sevřelo srdce a oči se mi zalily slzami. Hlavně dýchej. Dýchej!

Abyste rozuměli, já se nebojím viru jako takového. Nedělá mi dobře představa, čeho jsou ve vypjaté situaci schopni lidé. Spoluobčané. Politici. Mám svůj názor na všechny, kteří nedodržují karanténu, a ještě ze sebe dělají na sociálních sítích hrdiny. Mám svůj názor na opatření vlády, které nás omezuje v našich právech ve snaze ochránit nás od nákazy. Na vykoupené obchody. Na zavřené školy. Na kontroly na hranicích. A věřte mi, že to nejsou jen názory kritické. S něčím také souhlasím.

Ale koho teď zajímá soukromý názor? Proč bych se měla vystavovat nekonečným komentářům a šikaně za to, co si myslím?

Ať budu nadávat nebo jásat, většinu věcí nemůžu změnit.

Chci svůj čas a energii věnovat pozitivním věcem. Třeba společným rodinným večeřím, které se vrátily do našeho života a přinášejí k nám domů nevídanou pospolitost a pocit bezpečí. Chci využít možnosti zvednout se od počítače při home office a jít se projít. Uklidit si v počítači. A hlavně, hlavně si uklidit v hlavě. Protože když se nad situací skutečně zamyslíte, my vlastně vůbec netušíme, co je to skutečná nouze. A jaké může mít následky, když si všichni dělají jen to, co sami chtějí.

Následky nouzového stavu poneseme všichni ještě hodně dlouho. Finanční, ekonomické, systémové i osobní. Paradoxně tak máme právě teď, kdy nemůžeme dělat skoro nic, největší šanci posílit a obnovit rodinné vztahy. Nabrat síly a energii, udělat si pořádek ve věcech a zamyslet se nad tím, co v životě skutečně potřebujeme a bez čeho se nakonec obejdeme. Protože je jasné, že se bude muset něco změnit. Protože je jasné, že se budeme muset přizpůsobit nebo změnit i my sami.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Jak jsem ztratila chuť číst

Jak jsem ztratila chuť číst

Jediné, co mě ještě pořád dokáže potěšit, je čtení oblíbených, léty vyzkoušených knih, které miluju. To je ostrůvek naděje.
Dolce Vita V.

Dolce Vita V.

Tropea a Capo Vaticano byly nejlepší (nejčistší) ze všeho, ale příště zamířím zase někam jinam a třeba i s někým…
Dolce Vita IV.

Dolce Vita IV.

Ráno to vypadalo s počasím všelijak, ale opět vyšlo slunce a pálí tak, že máme v černém autě 29 stupňů.…
Dolce Vita III.

Dolce Vita III.

Dnes jsme se vydali ze západního pobřeží na východní, protože jsme v tom úzkém kousku jižní Itálie. Z jedné strany…
Dolce Vita II.

Dolce Vita II.

Když jsem, dnes i s bratrem, sledovala západ slunce jen pár metrů od našeho domu, na všechna příkoří jsem zapomněla.
Dolce Vita I.

Dolce Vita I.

Moje štěstí vyšlo, když zapadlo slunce. Byla jsem úplně sama, jen moře a já a západ slunce za velkým mrakem.
Piš, piš, piš nebo tě sní myš

Piš, piš, piš nebo tě sní myš

Píšu opravdu každý den celý život. Píšu pohlednice, posílám dopisy, mám papírový diář a stohy deníků a poznámkových sešitů.
Jak se znemožnit dvěma slovy

Jak se znemožnit dvěma slovy

Každý má rád sushi. Miluju sushi! Pak přichází vysvětlení, kterého se chytají jako pomyslného stébla: Určitě jsi nejedla to správné…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*