Cyril Northcote Parkinson: Zákony profesora Parkinsona

Pro představu těch, kteří dosud proslulé zákony profesora Parkinsona neznají, jejich první věta pocházející z článku uveřejněného v časopise Economist roku 1955 zní: „Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času“. Autor tento princip rozvádí hned v úvodu na několika příkladech ze života, zejména úřednického, a tvrdí mimo jiné, že „úředníci si navzájem přidělávají práci.“ Což nutí k zamyšlení, proč navzdory proklamacím o snížení jejich počtu stále přibývají. Věčně živou otázkou také zůstává, kolik práce udělají, když „počet úředníků státu vůbec nesouvisí s množstvím jejich práce.“ Kdo zná televizní seriály Jistě, pane premiére a Jistě, pane ministře, ví, oč zde běží.

Autor vtipně vystihuje zákonitosti úřednické činnosti. Radí, jak si vytipovat skutečné osobnosti v nejdůležitější instituci současného života, na koktejlovém večírku, nebo jak se předává „černý Petr“, tedy riskantní projekty, s nimiž nechce mít nikdo nic společného. V dalším zákonu objasňuje, proč výdaje narůstají úměrně s příjmem. Ilustruje to na příkladu manželů, kteří začnou plánovat, jak naloží s vyšším příjmem, a záhy zjistí, že ho utratí stejně jako nízký, a zase sotva vyjdou. Co platí pro jednotlivce, platí i pro státní hospodářství, kde i sebevyšší státní příjmy pohltí řada naléhavých výdajů.

Kritický pohled profesora Parkinsona neušetří ani téma věčného papírování, role muže číslo dvě, zákon o odkladu nebo plány a investice. Pro mnohé bude také aktuální úvaha, v jakém věku odejít do důchodu, či zcela soukromá rada, jak si vybrat tchána, která také přijde vhod.