Když nejde o život, jde…

Telefonni budka před starým domem.
Foto: Pixabay

Co se stane s počítačem, když se snažíte otevřít moc programů, stahovat film a online sledovat sportovní přenos? Když dostává příliš mnoho rozporuplných příkazů najednou? Prostě zamrzne. Je třeba ho vypnout, nechat být a pak restartovat. Tak přesně tohle se teď děje se mnou.

Už žádné ztracené dny. I když to nebudou veledíla, blog muší bejt. Někdy stačí k nahození jedno správné rozhodnutí, a pak se to začne řetězit. Bohužel, platí to i opačně. Včera jsem musela cestou z Přerova akutně zastavit u nákupního centra a najít toaletu. Myslím, že jsem trhla rekord nejen v čase parkování, ale i v běhu na sto metrů, běhu po jezdících schodech a v intenzitě posilování svěračů. Poprvé jsem naplno pochopila přesnost lidového přirovnání „hovno líže košulu“. Nebojte se. Dopadlo to dobře. Zachovala jsem si důstojnost, a přestože venku začalo právě pršet, pro mne bylo vše zalito slunečním svitem.

Protože navzdory všem našim nářkům žijeme v blahobytu a dostatku toaletního papíru na pravidelně uklízených toaletách. Dříve to bylo jinak. Pamatuji si na řetězec smolných rozhodnutí jednoho dne na začátku 90. let, kdy jsem pracovala jako redaktorka tiskové kanceláře. Neměla jsem žádný počítač, všechno jsem si psala rukou a výslednou zprávu jsem přes veřejný telefon diktovala na „nabírák“ do Prahy. Věřte, nevěřte, telefonní budky byly dost často obsazené, a telefonní linky na nabírák byly obsazené vždycky. Každý v regionu měl nějakou zajímavou zprávu, kterou potřeboval nadiktovat. Takže to byl boj od začátku do konce.

Tenkrát jsem byla v Uherském Hradišti a na radnici jsem asi dvě hodiny dávala dohromady výsledky komunálních voleb. Opravdu nebyly nikde na internetu, nebyl u nás ani internet. Na papíru jsem měla sepsaná všechna čísla, procenta, lidi, strany, volební účast. Citaci vítěze. Prostě peklo. Utíkala jsem k telefonní budce jen s tím papírem a telefonní kartou, ano, pamětníci vědí, ale všechno bylo pořád obsazené. Buď automat nebo linka. Byly to nervy a naléhavost na mne dolehla i prostřednictvím střev. Všechny věci jsem měla na radnici, ale protože jsem našla pětikorunu v kapse kalhot, utíkala jsem na veřejné toalety, proběhla branou na pětikorunu – a ocitla se vedle pisoárů.

Na druhý pokus jsem neměla čas ani minci, takže jsem zapadla do jediné kabinky. V tu chvíli se do prázdného prostoru pánských toalet nahrnul snad celý zájezd mužů, kteří začali na kabinku bouchat a poté nahlížet dírou pod dveřmi, jestli tam někdo neumřel. No neměla jsem k tomu daleko. Když uviděli červené lodičky, bouchání ustalo a nastalo úplné ticho, v němž se krásně nesl zvuk …

Jestli si myslíte, že to nemohlo být horší, tak mohlo. V kabince nebyl žádný toaletní papír. A já jsem s sebou měla jen plastovou telefonní kartu a papír plný čísel a údajů, které představovaly půldenní práci.

Jak tento napínavý příběh skončil, ponechám na vaší fantazii.

Každopádně závěr dne Papírové kapesníčky vám mohou zachránit pověst a důstojnost. Noste je po kapsách spolu s drobnými, protože umřít hanbou je fakt blbá smrt.  

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

uzasna_bara_

Mít plán a hýbat se

Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden rok jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už…
co_se_deje_kdyz_mluvim_anglicky_uzasna_bara

Co se děje, když mluvím anglicky

Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak…
Seznam pro mimozemšťany

Seznam pro mimozemšťany

Dnes nad ránem k nám přiletělo UFO. Zelení mužíčci s tykadly přišli až do ložnice a pisklavými hlásky mi oznámili, že buď jim okamžitě dodám…
Stříbrný vítr

Stříbrný vítr

V dnešní době vulgarismů, zkratek, emotikonů a rezignace na gramatické jevy v češtině jsem se rozhodla vrátit ke klasikům. Čtu staré romány a knihy, které jsem…
Meziříčské finále

Meziříčské finále

Rok uplynul a moje kniha Svět Úžasné Báry už není žádnou novinkou. Přesto si nachází nové a nové čtenáře a čtenářky, zvláště po besedách…
Emerencie a ty druhé

Emerencie, Filipína a ty druhé

Emerencie. Filipína. Vilemína. Kredencie. Miluju procházky po starých hřbitovech. Zajímavé je, že žili byli pořád jen Josefové, Jiří, ale jména…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*