Pláž nejblíže našemu apartmánu se jmenuje Los Locos, a to už dlouho předtím, než jsme dorazili. Dalo by se to přeložit jako Pláž bláznů nebo Šílencova pláž. Čím blíž k nám, tím více kamenů viditelných i pečlivě schovaných pod vodou. Všichni tři jsme si hned první den poranili nohy, když jsme nerozvážně vlezli do moře v místě, kde nikdo nebyl. Takže teď chodíme hore po dědině až na samý konec pláže k velkému hotelu, kde je nejvíce lidí.
Právě tady, v malé zátočině, je totiž vstup pro invalidy. Pozvolný sestup do moře, píseček, žádné zrádné palcolamy pod vodou. Pak si můžu plavat, kam chci, ale z vln vystupuji opět výhradně zde. V místě pro postižené na Pláži bláznů. Ano, proto jsou to také Zoufalcovy zápisky.
Protože se na pláži lidi dost střídají a je jich tady hodně, ani se nikdo moc nerozhlíží po druhých ani nebere ohledy na své okolí, pokud jde o ně samotné. Pokud je vaší zábavou sedět a pozorovat lidi, jako to úplně miluju já, jsou tady doslova hody. Převažují zde lidé starší až hodně staří, pak jsou tu uvřeštěné děti a občas se vyskytne nějaký rodič. Nejzajímavější je skupina starších a starých lidí.
Dívám se na ně s láskou a vědomím, že jen co se párkrát vyspím, už s nimi budu na jedné lodi.
Přicházejí na pláž ještě plni síly. Načesaní, upravení, připravení čelit dalšímu dni důstojně. Po dvou hodinách a jedné cestě do moře přichází dřímota. Těla v křesílkách ochabují, pusy se otevírají. Obraz náhle připomíná spíše LDN než dovolenkovou destinaci. Jedna dáma, zřejmě nějaká bývalá ruská primabalerína, má navzdory sedmdesátce místo plavek jen tri niti v riti. Stojí na břehu, drdol vysoko vyčesaný a nohy propnuté. Vystavuje svou štíhlou postavu slunečním paprskům, a hlavně pohledům všech, kteří kolem ní musí projít. Muži, ti odvážnější, si prohlédnou její ňadra. Ženy metají blesky.
Přiznávám se, že i já mám chuť tu křehotinku roztočit do piruety vahou své osobnosti, zahalené v několika metrech čtverečních poctivé plavkoviny.
Připadám si jako gorila vedle plameňáka.
Když však slunce postoupí na nebi o kousek výše, i nahou balerínu zmůže únava. Když míjím vrásčitá záda a povolené paže, vztek mě přejde. Najednou se cítím jako lesklá obálka vedle svitku papyrusu. Všechno je hrozně relativní. Mít ráda sama sebe je naprostý základ.
Důležitá je i volba plavek. Ty moje sice neuschnou ani za dva dny na slunci, ale mají vtipný potisk. Nesou na sobě vzkaz: Bacha, jde kost! Ovšem většina lidí asi neumí číst mezi řádky a nezostyšně hledí na mé břicho. A tlemí se. Je příjemné čelit úsměvům, odvádějí pozornost od zbytku těla. Jen někteří hodně staří lidé se nesmějí vůbec, zvláště pokud mě uvidí těsně po probuzení z dřímoty. Ano, už obcházím kolem. Ale neklepu kosu, je mi spíše pořád horko.
Počasí se po odjezdu mého muže, navzdory jeho předpovědím, pokazilo. Je oblačno, spíše parno, a tak si děláme s M. náhradní program procházkami po městě. Ale jen co se sluníčko opět objeví, vyrazíme na pláž pro další várku zážitků.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář