Podle nosa poznáš kosa

Dívka za gotickým oknem - vidět je jen oči a nos.
Foto: Pixabay

Probudila jsem se dnes uprostřed noci s utkvělou myšlenkou, která mi nedala spát. Všechny mé nejbližší kamarádky mají normální nebo malé nosy. Některé dokonce nosíky titěrné, v drobných hubených obličejících. Já mám silný rovný nos, prostorově výrazný. Proč zase musím vybočovat z řady?

Říká se, že člověk se podobá svým pěti nejbližším přátelům. Myšleno samozřejmě spíše povahovými vlastnostmi, chováním a charakterem než fyzickou podobou, to je jasné. Spojuje nás mnoho zálib a světonázorů, také do jedné nesnášíme kuřáky. Ale mé kamarádky jsou všechny štíhlé. Ano, některé dokonce sportují, ale jiné mají prostě jen dobré geny a rychlé spalování. Já jsem silná, pevná a prostorově výrazná. Další Proč? asi nemusím ani přidávat.

Zajímavé je, že u mužů v mém životě je to jinak. Počínaje mým mužem vlastním, který mi na společných fotkách svým nosem zdatně sekunduje.

Když se podívám na své milé rodiče, je naprosto jasné, že z této genetické nálože jsme nemohli s bratrem vyváznout lacino.

Už děda měl velký nos, a hlavně velké srdce. Moji maminku na ulici taky nepřehlédnete, dokonce ani když má roušku. A to myslím obdivně. Máme prostě v genech velké nosy, velké zadky a velké, nepřehlédnutelné osobnosti.

Od dětství se dívám lidem na nos dříve než do očí. Fascinuje mě ta rozmanitost tvarů a velikostí. Tu vnímáme v kontextu celé tváře, zejména v poměru k šířce a plnosti rtů. O Sophii Lorenové nebo Julii Robertsové určitě nikdo nemluví jako o nosálech, protože jejich krásný úsměv přehluší jakékoliv centimetry navíc. Vůbec je nevnímáte. Tedy vy ne, já jo. Protože jim hrozně závidím! Mám totiž pusu normální velikosti, a navíc se moc neusmívám.

Přitom stačilo tak málo, tu ubrat, tu přidat, a mohla jsem vypadat jako ostatní.   Nebo taky výrazně hůř.

Chápejte, jsou čtyři ráno. Nemůžu spát a člověku se honí hlavou všelijaké noční můry. Možná, až znovu vstanu v normální hodinu, budu se cítit normálněji. Aspoň do chvíle, kdy si znovu přečtu tento blog a chytnu se za hlavu a pak za nos.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi

Naše Bára není zrovna nadšená z pohledu do zrcadla. Proč? Přečtěte si v dnešním příspěvku, jak tento problém vyřešila.
Jedna ruka netleská

Jedna ruka netleská

Někdy se může stát, že se vám svět změnil během jediné vteřiny. Naší Báře se to stalo – bohužel před…
Teorie podivnosti, kniha

Teorie podivnosti

Už se vám někdy stalo, že jste četli knihu a říkali si, že ji někdo snad napsal podle vašich myšlenek?
Nepotřebujete ponožky?

Nepotřebujete ponožky?

Také se vám stává, že máte doma něčeho nepotřebného nějak moc? A jak to má naše Bára? Přečtěte si v…
Čechoslováci v nás

Čechoslováci v nás

Jak dnes chápeme bývalé Československo? Bereme Slováky jen za sousedy, nebo jsou pro nás ještě pořád bližší než obyvatelé ostatních…
Když nejde o život

Když nejde o život, jde…

Kdy vám mohou papírové kapesníčky zachránit pověst, důstojnost a potažmo i život? Dočtete se v dnešním článku naší Báry.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*