Podle nosa poznáš kosa

Dívka za gotickým oknem - vidět je jen oči a nos.
Foto: Pixabay

Probudila jsem se dnes uprostřed noci s utkvělou myšlenkou, která mi nedala spát. Všechny mé nejbližší kamarádky mají normální nebo malé nosy. Některé dokonce nosíky titěrné, v drobných hubených obličejících. Já mám silný rovný nos, prostorově výrazný. Proč zase musím vybočovat z řady?

Říká se, že člověk se podobá svým pěti nejbližším přátelům. Myšleno samozřejmě spíše povahovými vlastnostmi, chováním a charakterem než fyzickou podobou, to je jasné. Spojuje nás mnoho zálib a světonázorů, také do jedné nesnášíme kuřáky. Ale mé kamarádky jsou všechny štíhlé. Ano, některé dokonce sportují, ale jiné mají prostě jen dobré geny a rychlé spalování. Já jsem silná, pevná a prostorově výrazná. Další Proč? asi nemusím ani přidávat.

Zajímavé je, že u mužů v mém životě je to jinak. Počínaje mým mužem vlastním, který mi na společných fotkách svým nosem zdatně sekunduje.

Když se podívám na své milé rodiče, je naprosto jasné, že z této genetické nálože jsme nemohli s bratrem vyváznout lacino.

Už děda měl velký nos, a hlavně velké srdce. Moji maminku na ulici taky nepřehlédnete, dokonce ani když má roušku. A to myslím obdivně. Máme prostě v genech velké nosy, velké zadky a velké, nepřehlédnutelné osobnosti.

Od dětství se dívám lidem na nos dříve než do očí. Fascinuje mě ta rozmanitost tvarů a velikostí. Tu vnímáme v kontextu celé tváře, zejména v poměru k šířce a plnosti rtů. O Sophii Lorenové nebo Julii Robertsové určitě nikdo nemluví jako o nosálech, protože jejich krásný úsměv přehluší jakékoliv centimetry navíc. Vůbec je nevnímáte. Tedy vy ne, já jo. Protože jim hrozně závidím! Mám totiž pusu normální velikosti, a navíc se moc neusmívám.

Přitom stačilo tak málo, tu ubrat, tu přidat, a mohla jsem vypadat jako ostatní.   Nebo taky výrazně hůř.

Chápejte, jsou čtyři ráno. Nemůžu spát a člověku se honí hlavou všelijaké noční můry. Možná, až znovu vstanu v normální hodinu, budu se cítit normálněji. Aspoň do chvíle, kdy si znovu přečtu tento blog a chytnu se za hlavu a pak za nos.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Expedice CHIMÉRA II.

Expedice CHIMÉRA II.

Jak se píše v průvodci Chicagem, je to nádherné město jako stvořené pro návštěvu, pokud tedy nepojmete šílený nápad ho…
Zlomená perspektiva

Zlomená perspektiva

Jak se to všechno stalo, to snad bude jednou předmětem nějaké vtipné povídky. Protože tohle prostě nevymyslíš.
Na vietnamské veselce

Na vietnamské veselce

Když jsem se před mnoha lety vdávala já, na naší svatební hostině bylo 17 lidí. Proto jsem si neuměla ani…
Jak jsem ztratila chuť číst

Jak jsem ztratila chuť číst

Jediné, co mě ještě pořád dokáže potěšit, je čtení oblíbených, léty vyzkoušených knih, které miluju. To je ostrůvek naděje.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*