Vlastní mikrokosmos

Kapka vody na větvičce
Foto: Úžasná Bára

Taky vám není dobře ve světě, který obýváte? Vytvořte si svůj vlastní svět. Prostor omezený na lidi, které chcete vídat, se kterými je vám dobře a kteří vám dodávají sílu a naději. Pokud takové lidi kolem sebe nemáte, vystačíte si i sami. Nebojte se, nikdo kolem vás nic nepozná. Vlastní mikrokosmos je neviditelný.

Profesorka filozofie Anna Hogenová často cituje Patočku a jeho poznání o životě z vlastního pramene. Myslím, že právě teď je vhodný čas ten pramen hledat. Být sami k sobě upřímní a nenalhávat si nic o světě kolem ani o sobě samém. Ptát se a hledat odpovědi. Co vás opravdu těší? Co vám skutečně dělá radost? Čeho se doopravdy bojíte? Není třeba přijít na to, proč. Spíše ty pocity pojmenovat a přijmout.

Nejsme jen ušlechtilé duše, i když bychom se tak rádi cítili. Jsme zranitelní. Zraňujeme.

Nothing Found

A často se cítíme velmi osaměle, i když jsme obklopeni lidmi. Přesto, nebo právě proto, můžeme změnit jenom sami sebe.

Nežijeme ve válce, jakou známe z minulosti, přesto mám někdy fyzický pocit, že mi kolem hlavy létají kulky. Vedeme válku informační. Nekrvácíme, ale máme šrámy na duši. Ze všech stran se na nás hrnou zaručené a vždy protichůdné informace a média každý týden vytvářejí nové odborníky, kteří světu hlásají nové, jedinečné a zaručeně pravdivé názory.

Skoro si myslím, že naši společnost nerozkládá žádný virus, ale snaha přesvědčit svět o správnosti svého názoru na něj.

Lítý boj na život a na smrt. V práci. V rodině. Mezi přáteli. A hlavně ve virtuálním světě, té stoce světa temnější a kalnější než pověstná řeka Citarum v Indonésii.

Nothing Found

Já bojovat nechci. Ani házet kameny na tu či onu stranu. Nechci čmárat svůj názor na bílé fasády ani živit v sobě nenávist. Nenávidíme, protože se bojíme. Strach nás ochromuje.

Někdy je nejtěžší nedělat nic, neříkat nic. Počkat, až se bouře přežene.

Schoulit se do klubíčka a zakrýt si tlapkou oči. Nebo se zaměřit na ty milé každodenní radosti. Drobnosti.  Vycházky. Soustředit se na zdraví, ne na nemoc. Vypnout televizi a ztišit rádio. V klidu svého mikrokosmu hledat naději a krásu kolem sebe, a hlavně v sobě. Pít z vlastního pramene.

Vaše Bára ( www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Na vietnamské veselce

Na vietnamské veselce

Když jsem se před mnoha lety vdávala já, na naší svatební hostině bylo 17 lidí. Proto jsem si neuměla ani…
Jak jsem ztratila chuť číst

Jak jsem ztratila chuť číst

Jediné, co mě ještě pořád dokáže potěšit, je čtení oblíbených, léty vyzkoušených knih, které miluju. To je ostrůvek naděje.
Dolce Vita V.

Dolce Vita V.

Tropea a Capo Vaticano byly nejlepší (nejčistší) ze všeho, ale příště zamířím zase někam jinam a třeba i s někým…
Dolce Vita IV.

Dolce Vita IV.

Ráno to vypadalo s počasím všelijak, ale opět vyšlo slunce a pálí tak, že máme v černém autě 29 stupňů.…
Dolce Vita III.

Dolce Vita III.

Dnes jsme se vydali ze západního pobřeží na východní, protože jsme v tom úzkém kousku jižní Itálie. Z jedné strany…
Dolce Vita II.

Dolce Vita II.

Když jsem, dnes i s bratrem, sledovala západ slunce jen pár metrů od našeho domu, na všechna příkoří jsem zapomněla.
Dolce Vita I.

Dolce Vita I.

Moje štěstí vyšlo, když zapadlo slunce. Byla jsem úplně sama, jen moře a já a západ slunce za velkým mrakem.
Piš, piš, piš nebo tě sní myš

Piš, piš, piš nebo tě sní myš

Píšu opravdu každý den celý život. Píšu pohlednice, posílám dopisy, mám papírový diář a stohy deníků a poznámkových sešitů.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*