Dvanáct do tuctu

Dvanáct do tuctu
Foto: Pixabay

Věřím tomu, že když si něco opravdu přejete, ono se vám to splní. Možná ne cestou, kterou očekáváte, možná ne očekávaným způsobem ani z očekávané strany, ale splní. Já jsem vždycky chtěla kopu dětí a velkou rodinu.

Potkala jsem je na začátku jejich plnoletosti, v divokých dobách nekonečného mejdanu. Dnes jsou to třicátníci s vlastními rodinami, kteří už mi neříkají mámo, ale babi. To se tak v životě prostě stane, že najdete tucet dětí – muzikantů, a než si na to zvyknete, máte tucet vnoučátek. Ve skutečnosti je jich ještě mnohem více, protože muzikou prošli dočasně další plodní divoši, že, Valis? A taky přijímáme vnoučky přiženěné a neděláme žádné rozdíly.

Dvě děti na laviččce, jede z nich je novorozené miminko.

#270 Na Toníčka!

Pokud opět postrádáte několik blogů, jste v obraze. Kromě dvou dnů hledám i klíče od auta, zubní kartáček, kaktus…
Číst dále

Dnešní den jsme vítali do života dvanáctý kousek. Toníček ulehl do souborové kolébky a jeho jméno bylo vypáleno do dřevěné pelesti stejně jako jména jeho kamarádů. Napřed přišel Jan a v průběhu pěti let se pak narodilo deset dětí. Nádherných, úžasných dětí, které změnily naše životy a za dalších pár let změní i svět. Jak by ne! Vždyť jsou to moje úžasná vnoučátka!

Jan, (Matýsek), Anežka, Matouš, Erik, Marek, Lukáš, Markéta, Šimon, Barbora, Marie a Antonín.

Nejsem babička, která by sledovala narozeniny a byla stále k dispozici pro hlídání. Taky se na rozdíl od ostatních nedívám novorozencům na prstíčky, pro jaký nástroj mají vrozenou dispozici. Ale pokud jde o laskavou náruč, jsem tady pro všechny ty prcky i pro jejich rodiče. Protože lásky se člověk nikdy nenabaží ani tu svou nikdy nemůže rozdat.

Závěr dne #363 zní: Kéž by v kolébce spočinuly další a další muzikantské děti a jejich jména byla vypálena do dřeva stejně trvale, jako do našich srdcí.

Vaše Bára

Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz

Další články z této rubriky

Jak jsem ztratila chuť číst

Jak jsem ztratila chuť číst

Jediné, co mě ještě pořád dokáže potěšit, je čtení oblíbených, léty vyzkoušených knih, které miluju. To je ostrůvek naděje.
Dolce Vita V.

Dolce Vita V.

Tropea a Capo Vaticano byly nejlepší (nejčistší) ze všeho, ale příště zamířím zase někam jinam a třeba i s někým…
Dolce Vita IV.

Dolce Vita IV.

Ráno to vypadalo s počasím všelijak, ale opět vyšlo slunce a pálí tak, že máme v černém autě 29 stupňů.…
Dolce Vita III.

Dolce Vita III.

Dnes jsme se vydali ze západního pobřeží na východní, protože jsme v tom úzkém kousku jižní Itálie. Z jedné strany…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*